Anna Beata Háblová: Já, stadion

Za chvíli mi bude sto let a vím skoro jistě, že nikdo na světě nemá větší náruč než já. Nikdo jiný ze stadiónů neví, jaké je to ujmout se čtvrt milionu lidí.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Architektura prázdna

Kolik už jsem toho viděl. Všesokolské slety, na které se na svém koni Hektorovi jezdil dívat sám T. G. Masaryk, československé spartakiády, kde jsem organizovaným poskakováním mladých lidí v jednotných úborech rozkvetl jako louka, nebo koncert skupiny The Rolling Stones, jehož frontman se mě ptal, jestli někoho miluju, popřípadě jestli jsem neviděl jeho holku, že jí prý hledá. Zažil jsem ale horší věci, než jen tesknícího Micka Jaggera, který podle všeho tu slečnu hledá dodnes. Byl jsem zneužit pro shromáždění Židů před transportem, viděl jsem Němce připravené pro odsun z Čech. Zoufalstvím jsem se nemohl ani hnout. Bezmoc mě bodala jako teď vyčnívající výztuž.

Moje tělo, navržené architektem Aloisem Dryákem, ale chátrá dál. Jsem chátra. Jsem dryák pro město, kterému se nevyplatím. Cítím, jak mě síly opouštějí, jak moje betonová konstrukce dožívá. Přesto jsem pod ochranou památkové péče, ještě mě nechtějí pohřbít, ještě stále mojí velkolepost někdo prožívá.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Architektura čekání

Někdo si je jistý, že jsem půdou pro netušené nápady, že toho dokážu obejmout ještě mnohem víc. Pod svými ochozy bych uměl skrýt i byty, hudební sál, obchody anebo v kurníku hejno slepic. Mohl bych se naplnit vodou a stát se největším koupalištěm v létě a největší ledovou plochou v zimě. A proč bych se také nemohl proměnit na divočinu, farmu nebo zoologickou zahradu. Ne že by plánované Muzeum paměti 20. století bylo špatně. Jen už nechci být sám.

Jaký je ale rozdíl mezi mnou – unaveným a skoro prázdným Strahovským stadionem, a prázdnými byty pořizovanými na investici? Nebo mezi mnou a luxusními kancelářemi, užívanými jen několika málo lidmi? Možná velký, možná skoro žádný. Každopádně jsem potenciálem budoucnosti, nevytěženou městskou surovinou. Čekám, až si doba řekne, čím se mám stát. Jaké řešení bude to pravé, abych si ponechal svojí urbanistickou stopu a přitom ožil, dostal smysl. 

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Zázrak, který se mi stal

Zatím jsem jedinečným stínadlem pro ty, kteří do mě znají tajnou cestu. Před kterými se otevřu jako kniha a vyprávím jim o prostoru. O křivce tribun, o elegantním skeletu, o čisté hře dnes už nečistých ploch, o měřítku, o nečekaných průhledech. K tomu pořád ještě sloužím jako bazén, squash, kanceláře sportovních svazů nebo klub Sparty.

Luxfery mi osvětlují, že jsem tajemstvím města. Jeho slepou skvrnou. Takhle to ale nemusí být navždy. Vždyť i ty do mě můžeš zkusit proniknout. Zorganizovat kulturní akci nebo se jen vydat na průzkum. Proto tě vyzývám: Přijď a vrať mě zpátky na mapu svého města!