Andreas Gajdošík: Láká mě lehké znejistění publika. Dynamit, který by systém úplně roztrhal, vyrábět nechci
Programátorské schopnosti i sociální a politická angažovanost vynesly absolventovi brněnského Vysokého učení technického Andreasi Gajdošíkovi Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. O tom, kam svou prací směřuje a proč pro něj není důležitá estetika díla, mluvil ve Vizitce s Lukášem Matoškou.
Když absolvent Ateliéru intermédií na Fakultě výtvarných umění VUT Andreas Gajdošík v prosinci získal za svůj virtuální projekt Nelidské zdroje Cenu Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let, mezinárodní porota to vysvětlila slovy: „Autor přistupuje kriticky k současným mocenským politickým strukturám a snaží se je nabourávat pomocí jejích vlastních nástrojů. Kromě aktivního zájmu o společenské dění rovněž rozvinul vlastní umělecký jazyk, který se vyznačuje hloubkou, upřímností a poetičností.“
Místo barev zdrojový kód
Gajdošík ke svému uměleckému vyjadřování nepotřebuje barvy ani plátno, ale počítač a zdrojový kód. A taky zvídavost, chuť publikum dostávat do střehu a zkoumat, jak společnost na jeho vesměs on-line projekty zareaguje. Nelidské zdroje jsou téměř přesnou kopií webů idnes.cz a lidovky.cz, do nichž zručný programátor Gajdošík, který se s jednoduššími programy seznámil už na gymnáziu, vpašoval kritiku premiéra a někdejšího majitele těchto médií Andreje Babiše.
„Většina lidí samozřejmě ví, že Mafra je vydavatelství Andreje Babiše, ale při běžném čtení na to máme tendenci zapomínat,“ řekl Andreas Gajdošík ve Vizitce. „Až později si uvědomíte, že v textech nemusí být přimo obsažená manipulace, stačí jen ta atmosféra.“
Na samotném projektu ho víc než měnit věci určitým směrem láká zejména moment znejistění. „Myslím, že to celé zmátlo nejen lidi, kteří mají Babiše v oblibě, ale i lidi z opačného spektra. Třeba studentská organizace Fakescape, napojená na Masarykovu univerzitu, to sdílela s tím, že neví, kdo je autorem stránek. Díky tomu, že se jednalo o intervenci a nikoli o politický akt, jsem si tu nejasnost mohl dovolit,“ vysvětluje. Oba weby pak na žádost právníků Mafry stáhl, k dispozici ale nechal zdrojový kód. Nelidské zdroje tedy mohou žít vlastním životem – stačí jen zásah jiného šikovného programátora nebo programátorky.
Kdo je tady odpadlík
Princip znejistění použil Gajdošík i ve své čtyři roky staré bakalářské práci Národní liga. Z xenofobních facebookových skupin sesbíral komentáře a na speciálně vytvořeném webu, jehož původ nebyl na první pohled jasný, sestavil z příspěvků těch nejagilnějších komentátorů po vzoru sportovních žebříčků takzvanou ligu nejlepších obránců národa. Později připravil i návrhy trestních oznámení, které také vystavil.
Akce mu přinesly několik zjištění – nenávistné reakce v České republice aktivně vysílají do společnosti zhruba tři tisíce lidí. A řada z nich s tím přestane, když vidí, že jejich činnost někdo systematicky sleduje.
„Lidi mi psali, že by pro ně mohlo být problematické, že jsou na webu vidět. Odpověděl jsem jim: je to proto, že jste vidět i na Facebooku, není to tak, že bych někde vytáhl tajné informace. A že jestli chtějí ze seznamu zmizet, nejjednodušší způsob je komentáře smazat. Pak už neodpověděli, případně komentáře opravdu smazali. Po čase jsem na web přidal sekci „odpadlíci“, ve které jsem ukazoval, kdo tlak nevydržel a do xenofobních skupin přestal přispívat,“ vysvětluje Gajdošík.
Čtěte také
Ve Vizitce mluvil o svém postoji ke klimatické krizi, kterou považuje za nejnaléhavější téma, což ilustroval i výběrem písní. Zmínil se také o své diplomové práci. V rámci ní připravil portál umožňující poslat do galerie falešná doporučení.
„Na mých projektech mě baví hlavně fakt, že jsem dal k dispozici potenciálně užitečný nástroj, o jehož využití se nemusím dozvědět. A taky to, že daným uměleckým dílem si můžete docela jednoduše udělat legraci z kurátora nebo z premiéra. Je to jen lehké narušení systému, taková mravenčí práce. Vyrábět dynamit, který by celý systém roztrhl, by mě asi nebavilo,“ uzavírá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.