Alena Zemančíková: Tah vzhůru
V devadesátých letech jsme několikery prázdniny vandrovali s přáteli, dětmi a koněm.
Bydleli jsme tehdy v Chebu na samé hranici s Bavorskem a naše kobyla byla postarší, bílá, hodná a maličko chromá. Zapřahali jsme ji do bryčky, na níž se vezly batohy a potraviny, lidé šli pěšky, do kopce jsme zatlačili, z kopce děti vyskočily na péra zadních kol, čímž pomáhaly brzdit a přitom si hrály na popeláře.
Alena Zemančíková: Rodiče většinou s Palachovým činem nesouhlasili, báli se o své děti
Když se upálil Jan Palach, chodila Alena Zemančíková do osmé třídy. Na akt upálení a reakci lidí na Tachovsku vzpomíná ve svém fejetonu.
Během osmi let jsme tak provandrovali pohraniční končiny západních Čech, nocovali jsme v kravínech na slámě, brodili potoky, trhali ostružiny. V roce 1994 jsme vandrovali do Krušných hor.
Byla to velice truchlivá cesta, táhli jsme ze dna Chebské pánve od řeky Ohře až na nejvyšší hřeben hor nad Perninkem a většina cesty vedla územím, které do převratu obhospodařovaly Sokolovské státní statky a lesy. Ty se v té době transformovaly a jaksi privatizovaly, čehož důsledkem bylo, že rozlehlé lány nikdo neobhospodařoval.
Obilí se na nich nepěstovalo, trávu nikdo nesekal ani se na nich nepásl dobytek. Nekonečné pláně zarostly divokým heřmánkem, který se stal hrůzným průvodcem naší cesty. Tahle nevinná léčivá bylinka totiž, roste-li hustě v monokultuře, vytvoří spleť velmi pevných stonků, které se zaplétají kolem kotníků a ve škvíře mezi podkovou a kopytem. Chůze v takovém terénu je nepředstavitelně namáhavá, člověk i kůň neustále musí silou přetrhávat ty šlahouny, je to, jako by ho něco k tomu poli stále přivazovalo.
Alena Zemančíková: Rybovka
Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby je zázračným prodloužením života nešťastného kantora, který skončil zoufalým činem 8. dubna 1815 ve Voltuši pod horou Třemšín v Brdech.
Unavení a zdeprimovaní jsme území překonali a konečně se dostali do hor. Přitom jsme pocítili na vlastní i koňské nohy, co je to krušnohorský zlom. Krušné hory totiž nemají pozvolné předhůří, rovnou ze dna pánve při řece Ohři se prudce zvednou. Po heřmánkových liánách, které nás držely za kotníky, nastala obtíž stoupání, s níž jsme počítali, ale nevěděli jsme, jak unavení pochodem přes pláně už budeme. Bylo třeba vzít batohy na ramena a prakticky stále tlačit vůz.
Mezi městem Nejdek, které je už docela vysoko, a obcí Tisová, která je ještě o něco výš, je krátké prudké stoupání, které nelze zmírnit žádnou serpentinou, ten kilometr se prostě musí vytáhnout rovnou. Bylo to poslední větší stoupání na naší pouti, pak už nás čekala hřebenová cesta lesem.
Můj muž a vozataj celé naší výpravy hnal koně do toho kopce nemilosrdně s křikem a bičem, působilo to hrozně, děti začaly brečet, ale nedalo se jinak. My vzadu opřeni do bryčky tlačili, pot z nás lil a nervy jsme měli na prasknutí. A pak náhle, v bodě, odkud to bylo už jenom pár metrů na vrchol toho srázu, muž koně přestal pobízet, zastavil a brzdu zatáhl klikou. Nám vzadu podklouzly nohy na štěrkové cestě a upadli jsme dopředu.
Alena Zemančíková: Rozlomená doba
Olomouc mezi našimi krajskými městy vsadila v kulturní oblasti na výtvarné umění a stala se skutečně galerijní metropolí.
Neviděla jsem zpoza bryčky, co se na cestě stalo, a měla jsem zlost, zdálo se mi, že by bylo lepší to už vytáhnout, připadalo mi, že rozjezd s velkým počátečním záběrem do kopce je větší námaha než vytrvalý pomalý pohyb vpřed. Tak jsme se na tom kopci pohádali a zbytek cesty až do cíle našeho putování jsme došli mlčky a naštvaní jeden na druhého. Ostatní mlčeli také, částečně z únavy a částečně otřeseni tím náhlým konfliktem.
Nedávno jsem tu trasu prošla znovu, pěšky a sama. Vystoupila jsem z horského vlaku v Nejdku a schválně si prošla ten prudký úsek k zastávce Tisová. Nasadila jsem svižné tempo, ale za chvíli už ze mě pot lil a srdce mi tlouklo až v krku. Pár metrů před vrcholem stoupání, s cílem už na dohled, jsem už nemohla dál, musela jsem zastavit a chvíli se vydýchat. Pak jsem vzala batoh a dotáhla to na vrchol.
Jsem o dvacet let starší než jsem byla tenkrát, uvědomila jsem si na tom kopci. Vyzkoušela jsem na sobě, jak to tenkrát bylo: sílu na takovou cestu náš kůň ještě měl, jen tempo a tah stále nahoru byly na něj moc prudké.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.