Afrodita – čas na změnu

Afroditu jako silný ženský archetyp má v sobě každý z nás. Je to naše touha po kráse a tvořivosti, která dává vzniknout krásným předmětům i umění. Je to naše touha po lásce v její hravé podobě – po dvoření, flirtování, smíchu, dárcích a překvapeních. Je to naše touha alespoň na chvíli si nasadit růžové brýle a vidět svět okolo v souladu a dokonalosti. Afrodita je naší přirozenou touhou po hlubší harmonii.

Ne každý ji však takto vnímá. V řecké mytologii byla Afrodita degradována na frivolní koketu, která zahýbá svému chromému manželovi Hefaistovi (za kterého byla násilně provdána) a baví se povrchními milostnými pletkami. Podle podání mýtů je rozmarná, žárlivá a manipulující. Zkrátka má takové vlastnosti, jaké muži v té době přisuzovali ženám. Hrubé zobecňování a ponižující výmysly byly zcela v souladu s politikou tehdejší moci – odejmout ženám práva, zbavit je možnosti působit ve veřejném prostoru, mít nad nimi moc. Stejný proces probíhal ve starověkém Izraeli a Judeji. To vše zvláště v 8. a 7.století před naším letopočtem.

Přitom původně byla Afrodita předhelenskou bohyní plodnosti, matkou stvoření dohlížející na lásku a harmonii mezi muži a ženami. Patřila mezi tzv. panenské bohyně. Panenské v tom smyslu, že pro svoji celistvost, sílu a uskutečnění moci nepotřebovaly mužského partnera. Byly zakořeněny samy v sobě. To jim nebránilo prožívat lásku a sexualitu. Na Krétě byla Afrodita nazývána „Antheia“, „Bohyně květin“, což odkazuje na rostlinnou magii.

Ostrovem, kde se Afrodita vynořila z moře, byl Kypr. Turistický průmysl Kypru si z této mytické skutečnosti udělal reklamní heslo. To nic nemění na tom, že atmosféra kyperských míst spojených s uctíváním bohyně Afrodity je mimořádně působivá. Moře, skály, zbytky chrámů kdysi záměrně stavěných na svazích nad mořem, mezi nebem, zemí a vodou. Věřte mi, že až budete stát před černým obeliskem ze sopečného kamene v nadživotní velikosti, který kdysi zdobil oltář chrámu Afrodity v Pafosu, dnes v archeologickém areálu v Kouklii, dojde vám dech. Zmatení zapomenete na všechny ty lákavé sochy krásného ženského těla, jak známe Afroditu z klasického řeckého a římského období, a otevřete se možnosti, že skutečná krása pramení z hlubin Země, moře, těla a duše, že na počátku byla a je temnota. Vždyť z temnoty lhostejnosti se těžce rodí dobro, z temnoty strachu se těžce rodí svoboda, z temnoty nedůvěry se těžce rodí láska. Dítě se rodí z temnoty matčina lůna.

Konečně, kdo má dnes odvahu říci, co je krásné a kdo je krásný? Kosmetický průmysl, plastická chirurgie, módní giganty, novináři z časopisů? Ti všichni musí z něčeho žít. Někdy je hranice úcty, fascinace a manipulace opravdu tenká. K tomu, abychom se cítili krásní, nepotřebujeme mnoho. Schválně se na to zeptejte svojí Afrodity.