Adam Borzič: Zachrání krása svět?

Skiareál láká nejen zájemce o lyžování, ale také turisty, kteří se chtějí jednoduše pokochat krásou okolní přírody
Skiareál láká nejen zájemce o lyžování, ale také turisty, kteří se chtějí jednoduše pokochat krásou okolní přírody

Text Naomi Kleinové a Bill McKibbena Přijímáme výzvu. Přidejte se k nám a pomozte zastavit klimatickou krizi podepsala řada světových intelektuálů, jenž volá po celosvětové generální stávce.

Ta by měla proběhnout 20. září tohoto roku a dožaduje se řešení klimatické krize, V textu jsem objevil slovo, které ve mně vyvolalo nečekané štěstí a posílilo alespoň trochu moji křehkou víru. To slovo je velmi zranitelné, až se ho trochu bojím vyslovit. Je to slovo „krása“. V jednom odstavci této citlivě a inteligentně napsané výzvy čteme:

Adam Borzič: Moře, živé a ohrožené

Po dvouhodinové cestě metrem a sedmikilometrové pěší túře se mi jednoho dne podaří doputovat až k moři

„S tím netvorem sdílím mnohá tajemství,“ napsal během svého pobytu v Janově filosof Friedrich Nietzsche. Tím netvorem mínil moře.

„Doufáme, že část lidí stráví 20. září protestem proti novým plynovodům a proti bankám, které je financují, nebo proti naftařským firmám a politikům, kteří dále opakují jejich lži. Doufáme, že jiní lidé věnují den tomu, že třeba sousedům pomohou zaizolovat dům nebo budou stavět nové cyklistické stezky. A také doufáme, že všichni stráví aspoň pár minut v městském parku, na poli nebo na střeše svého domu, aby se nechali prostoupit krásou světa, který máme výsadu chránit.“

Vlastně mě nevzrušilo jen slovo, ale celá poslední věta, a zvláště její konec: aby se nechali prostoupit krásou světa, který máme výsadu chránit. Taková formulace je v aktivistickém textu neobvyklá. V kontextu věcí veřejných jsme zkušenosti krásy odvykli.

Myslím na to, jak mě krása světa prostupuje. V těchto slovech slyším vítr od moře slaně hvízdat. Nebo tuším hory, které se zvedají, pokryté třpytivým sněhem až k vysokému nebi. Cítím v té větě koření, hudbu i peří. Ale vlny existence vše opět mění v tekoucí proud obrazů. Krása světa člověka prostupuje, ale člověk ji naprosto nevlastní. Je to svobodný a mocný pohyb, při kterém se lidství nadechne, ale současně v tomto tvůrčím nádechu se vyjeví i pokora jeho života.

Adam Borzič: Velikonoční tajemství této doby

Pařížská katedrála Notre-Dame v plamenech

Pro většinu mých spolubližních už Velikonoce skončily oním pondělkem, jehož patriarchální šmak mi poněkud leze na nervy.

A konec této věty svým zvukem připomíná razítko, které dopadne ztěžka na stůl a zanechá na papíře tmavě červený otisk, svým významem je však nekonečně něžnější a současně vznešenější, protože říká, že my lidé máme výsadu svět chránit. Neboli toto je to skutečné privilegium, o nějž je třeba v životě usilovat. Chránit svět. Ovšem autorky a autoři dopisu moudře vědí, že součástí našeho pokusu zachránit náš velmi ohrožený svět, musí být i prožitek jeho krásy. Bez něj to nejde.

Čtu si v těchto dnech japonského básníka Masaoka Šikiho, který na sklonku 19. století reformoval tradiční básnickou formu haiku. Mám k tomuto útvaru ambivalentní vztah, protože mám dojem, že se v překladech málokdy podaří zachytit onen jedinečný prožitek okamžiku, který je této poezii vlastní. A nejaponská haiku většinou neoblibuji. Ale zázračné překlady Antonína Límana dovedou rozevřít hladinu mysli a živým stéblem poezie prostoupit vzniklou průrvu. A navíc byl Šiki očividně velkým básníkem, i když zemřel mladý.

Adam Borzič: Ti mladí

Za klima stávkovaly tisíce studentů v Praze

Přemýšlím o mládí a poslouchám písníčky, které jsem miloval jako teenager.

Zmiňuji jeho poezii v tomto kontextu, neboť její realismus a živost se napájela zkušeností krásy světa v její nejelementárnější dynamice, čerpala z prostupování: Plísním koně/ za to že sežral / horskou růži říká básník a jeho rozčilení se mění v jemný výdech. Když evokuje posvátnost světa při pohledu na venkovní svatyni, postupuje Šiki organicky, neopouští zelený živý svět, jako je tomu v těchto verších: Do samého srdce / svatyně stéká / zeleň stromoví. Toto zakoušení krásy světa má i svůj zneklidňující melancholický aspekt: Na podzim vystoupí / z moře ostrovy / beze jména. Krása této poezie spočívá v její důsledné věrnosti živému světu. Když čteme Šikiho verše vědomě a pozorně, zjistíme, že nás cosi šimrá v srdci, cosi v jeho komorách se otevře.

Krása nás přitahuje, ať už přísaháme na jakékoliv teorie. Ať už ji zpochybňujeme (někdy dokonce i ve službách její hloubce). Krása v nás probouzí Erós, což je ovšem nebezpečný bůžek lásky. A tak se krása může stát bránou k lásce. A to, co milujeme, toužíme chránit. Nebo se o to aspoň s vypětím všech sil pokusíme. Zachrání tedy krása svět, jak doufal Dostojevský? Jen pokud se krásou světa necháme prostoupit a pochopíme, že je výsada ho chránit.