Adam Borzič: Svítily mu oči. Zemřel Petr Král

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Básník Petr Král se dožil 78 let

Král je mrtev, ať žije král, to platí v pohádkách nebo monarchiích, ale nevím, zda to platí i v poezii. Zemřel Petr Král. Velký básník, esejista, překladatel, prozaik.

Znalec poezie, filmu, umění, jazzu, jídla, měst, prašných periferií i blyštivých fasád a bůhvíčeho ještě. A také přítel. Chci se s ním rozloučit, i když nevím, zda tam, kde teď přebývá, si lze takový vzkaz přečíst. Ale láska odedávna čelí smrti, musím tedy věřit, že se to Petr nějak dozví. Ta zpráva mě zasáhla teprve před chvílí. A protože smrt přítele nás vždycky zraní, budou tyto řádky zraněné. Když na Petra myslím, vyplouvá mi z duše několik obrazů.

Kouříme trávu a do zad nám dýchá Kerouac

Znám se s Petrem Králem a Wandou Heinrichovou zatím jen krátce. Jsem u nich poprvé. Večeře je luxusní. Jiskřivá. V mysli  mi uvízne obraz maďarských lázní, který Petr vykouzlí. Plný potu a minerálů.

Po večeři vytáhne Petr trávu a požádá mě, abych ubalil jointa. Kouřím trávu se sedmdesátiletým básníkem, kterého miluju od mládí. Takový beatnický výjev. Oba jsme milovali Keroucka. Dráždili nás všichni ti, kdo v něm neuměli rozpoznat geniálního básníka prózy. A tak jsme kouřili, smáli se, a do zad nám dýchal Jack, za kterým zrovna zapadalo rudé železniční slunce. Všichni tři jsme té noci naskočili do mašiny poezie – a ta hučí, houká a svítí. Má smaragdové oči dálky.

Setkání po odloučení

Nějakou dobu jsme spolu nemluvili. Na uvedení Nejlepších básní mě obchází ostentativním obloukem. Uběhnou dva roky a je u mě na návštěvě básník Jakub Řehák. Bavíme se i o „dědkovi“, tak mu říkáme.

Zasteskne se mi. Jsem opilý a po Jakubově odchodu mu napíšu ohnivý mail. Neomlouvám se, jen doznávám, že mi strašně chybí, a že pochopím, když neodepíše. Ale on mi odepíše. Přátelsky. Velkoryse. Už mu to taky připadá dlouhé. Pak se setkáme v Lucerně a o naší roztržce nepadne ani slovo. Bavíme se o bobulích černého rybízu, o Chlebnikově zlatu a břízkách v jedné Blokově básni. Za nějakou dobu mě pozve k sobě. Při naší při mě obvinil, že jsem z Tvaru udělal „sartrovskou tribunu“. Teď mi nadšeně líčí, že po letech čte znovu Sartra. A já mu popíšu svoji nejmilejší scénu ze Slov, jak Sartrův dědeček, jenž se podobal Victoru Hugovi, který se podobal Pánu Bohu, vyděsí zbožné katoličky v kostele, když se vynoří zpoza sakristie. Petr se směje. Pak se mě zeptá na dění na Klinice.   

Soucit s unaveným šéfredaktorem

Několik let se tradičně setkáváme pár dní před Štědrým dnem v Literární kavárně. Naposledy, v roce 2018. Bavíme se o Pessovi a Lisabonu. Stanislav Dvorský mi ještě něco říká k Tvaru, ale Petr ho rázným gestem zastaví. „Už nepracujte. Adam si potřebuje odpočinout.“ Hluboce mě to dojme.

Svítily mu oči

Petr leží v nemocničním pokoji. První vjem, který přichází po vjemu křehkosti takřka chlapecké, jsou jeho oči. Svítí. Tak modré jsem je nikdy neviděl. Dvě malá slunce v pozadí, slunce života a slunce smrti, prozařují jeho oči zevnitř.

Král obývá pokoj s královským výhledem do zeleně, která se v kontrastu se žlutí pokoje jeví temná. Na zdi visí bledá Muchova nymfa, kterou Petrova mysl rozstříhá, až z ní vznikne kubistický portrét Wericha. Náš rozhovor pluje od proměn Aragonovy tváře k vrabčáku Thomasovi, jehož vizi poezie coby trpaslice letmo zahlédnuté v jednom z jeho delirií, Petr náležitě ocení. Cítím dokonce radost. Po dnech velkého utrpení se dnes Petr cítí lépe. V jednu chvíli ho políbím na tvář. Nebrání se. Sálá z něj něha. Vidím ho naposled v životě.

Setkání se Stanislavem v 13 čísle Tvaru

Od chvíle, kdy jsme začali s přípravou Tvaru věnovaného jeho celoživotnímu příteli a básnickému bratrovi Stanislavu Dvorskému, jsem tušil, že Petr v čase chystání čísla odejde. A odešel.

Odešel za svým přítelem, který zemřel v únoru tohoto roku, a jemuž jsme číslem složili hold. Na titulku jsme ještě před Petrovou smrtí vybrali jeho slova o Stanislavovi. Slova pocty mrtvému příteli. Uznání velikosti jeho poezie. 13. číslo. I v mém editorialu se setkávají moji dva milovaní básnici. 13 je v Tarotu kartou Smrti. V tarotové symbolice to znamená život povstávající ze smrti.

Petr Král a Stanislav Dvorský žijí i po smrti.