Adam Borzič: Barokní pohlednice

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Barokní pohlednice
0:00
/
0:00

Mistři barokní krajinomalby si mě zavolali, abych se podíval na svět jejich očima.

Ocitl jsem se v nové expozici Starých mistrů Národní galerie ve Schwarzenberském paláci, přesněji v jednom z méně rozsáhlých sálů severního křídla, jenž původně sloužil jako ložnice pro domácí pány a přistoupil na tajemný výlet do barokních krajin nazvaný Křížem krážem krajinou.

Ze sálu lze oknem patřit i na Arcibiskupský palác, leč jeho nabubřelá krása skrývá cosi zlověstného. Raději se odvracím a nechávám se svést kouzelným kabinetem. Ve směru původních a již dlouho zazděných oken nás lákají obrazy na tmavém pozadí k návštěvě jiných scenérií, než je ta pražská.

Harmonicky uspořádanou stěnu s obrazy starých mistrů lze pozorovat z  modrých křesel. V celkové kompozici přirozeně převládají modro-zelené tóny bohyně Natura. Tyto zavěšené krajiny, pohlednice mistrné krásy tvoří v prostoru jeden mnohovrstevnatý celek, jemuž je vlastní jemná melancholická křivka.

A celek je to hloubavý, niterný, spíše tichý. Oproti dramatičnosti a expresivnosti jiných typů barokní malby je jeho vzezření mírné jak zátoka v drobounkém dešti. Když přistoupím k jednotlivým obrazům, stále cítím ladné přelévání barev celku, ale náhle přede mnou vyvstávají i nejrůznější detaily, leckdy natolik tajemné, že duši snadno vlákají do říše snění.

Krajina s chrámem Vesty v Tivoli připsaná Filippu Napoletanovi je toho úchvatným příkladem. Už husté stromoví naklánějící se nad téměř nehybnou hladinou říčky vrhá na vodní plochu stín, který dává tušit tajemství. Z tajemství se zrodily i tři postavy na obraze. Jedna zřejmě máchá prádlo v řece, druhá je otočená a pozoruje třetí, která, zdá se, nese na hlavě džbán, a jediná z trojice připomíná sochu. Hovoří spolu? Jsou jejich rozhovory prosté jako prádlo? Na venkovanky hledí z vrchu v úrovni korun stromů ruina Vestina chrámu.

Tuším, že Napoletanovi tyto zdi cosi závažného prozradily. Jakési podivné tajemství oněch starověkých panenských kněžek zasvěcených bohyni domácího krbu. Snovost obrazu dává tušit, že jsme se stali svědky křehkých tajů z hlubiny času.

Můj vnitřní cestovatel z chvějícího se klidu míří k řece podstatně širší. Lodě v ústí řeky Jana van Goyena nabízí prostornější podívanou. Na obraze si všímám rybářských bárek i mohutných plachet v dálce. I tato krajina má snový ráz. Jen matně totiž rozeznáváme, kde končí voda a začíná břeh. I věže na písčinách, které by nepozorné oko mohlo zaměnit za stožáry, připomínají zakleté vzpomínky rybářů, námořníků či kupců.

Lidé na této malbě jsou jen pitoreskními tvory, zapuštěnými do šedo-modrého vodního celku pod mocnou oblohou, na níž pomalu plují temné i světlé mraky. Nemohu se rozhodnout, zda do obrazu rychle vběhnout a cákat se na mělčině, anebo zůstat opodál, a pozorovat ze zdvořilé vzdálenosti říční hemžení.

I třetí okno, které mě nejsilněji vtahuje, je tajuplné. Skalnatá krajina s poutníky Davida II. Tenierse zde není jediným obrazem, na němž poutníky potkáváme. Avšak zatímco Venkovská cesta Pietra de Molijna jim dovoluje spočinutí, skalnatá krajina vybízí k duchovní cestě. Možná toto dílo zobrazuje putování člověka tvrdou krajinou života vezdejšího – až k věčnosti. Vábí mě ta klikatá cesta ve skalách, snad i pro ten mohutný strom na straně, který obrazu vévodí. Jeho větve mi šeptají, že každý strom, který si pozorně prohlédneme, může být stromem poznání. Pokud jej však milujeme, může se proměnit ve strom života.

A to platí i o ostatních obrazech tohoto prostoru. Tyto krajinomalby jsou totiž vnitřní i vnější současně. Možná nás staří mistři zvou, abychom znovu uchopili skutečnost jako celek. V době, kdy naše krajiny krvácí suchem, a často jim hrozí zánik, by toto jiné – hlubší vidění – mohlo mít na náš vztah k přírodě léčivý vliv.

Jan van Goyen: Lodě v ústí řeky