Adam Borzič: Potřebujeme novou erotickou kulturu!

A většina žen tyto případy nikdy nenahlásí, k čemuž přispívá všudypřítomná banalizace tématu, zlehčování jeho závažnosti.

Čtěte také

Adam Borzič: Alchymie jarní ne/rovnováhy

V sexualitě jsme všichni zranitelní, obnažení a křehcí, zažít v této oblasti traumatickou zkušenost může dotyčného poznamenat na mnoho let. Psychologové v souvislosti se sexuálním násilím hovoří o mocenské dynamice, sex je v takovém jednání až na druhém místě, stává se manifestací nadvlády na druhou osobou, jejím děsivým a nepřijatelným útiskem. V tomto smyslu je toto jednání i zneužitím sexuality samotné.

To, že lze sex takto zneužít, je plodem našeho celkového vztahu k sexualitě. A ten stále není zdravý. Patriarchát zneužívá sexuální nadvlády odedávna, mýlí se tedy filosof Daniel Kroupa, když excesy tohoto typu dává do souvislosti se sexuální revolucí 60. let. Představa, že dříve k sexuálnímu násilí nedocházelo, je naivní. Stejně tak i zneužívání dětí v rámci náboženských a výchovných institucí, jak dokazují četná svědectví z různých koutů světa, nezačalo až v 60. letech.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystérium života a smrti

V křesťanských dějinách byla sexualita mnoho staletí pojímaná nešťastně, až na čestné výjimky byla autoritami trpěna v rámci manželství výhradně za účelem plození dětí. Až od druhého vatikánského koncilu začala církev připouštět, že smyslem manželského sexu může být i projev vzájemné lásky. Se sexualitou jsme si tedy převážnou část našich kulturních dějin asociovali cosi podezřelého a hříšného. Ženská sexualita, jak ukazují čarodějnické procesy na přelomu středověku a novověku, byla zvláště démonizovanou oblastí.  

Je velkou zásluhou Freuda a jeho žáků, že se o sexualitě v evropské kultuře začalo ve 20. století otevřeně mluvit, ale i psychoanalytický pohled na sex byl do velké míry určen tématem patologie. Až svérázný Wilhelm Reich se ve svém psychoanalytickém bádání zaměřil na sexualitu zdravou, a jeho zkoumání funkce orgasmu ho dovedlo až k jakési sexuální mystice, podobné východní tantře. Jeho vědecké působení bylo ale spíše marginalizováno a jeho pohled na sex se nestal součástí většinové kultury.

Čtěte také

Adam Borzič: Pandemie a každodenní zen

V 60. letech vypukla sexuální revoluce, která uvolnila řadu pravidel. Vyvázala sex z dosavadních konvencí, ke slovu se konečně dostala i ženská sexualita, a objevilo se i hnutí za práva sexuálních menšin, avšak oddělování sexuality od zbytku života přetrvalo. Kdesi v nevědomých slujích západní sexuality i po tomto uvolnění číhali dávní patriarchální draci. 

Od 70. let se stává podstatným činitelem naší sexuální kultury pornografie. Z původní nadšené avantgardy (pornofilmy chtěl v 70. letech točit i takový Bergman) se stal průmysl, který s příchodem internetu ještě zesílil. Masové rozšíření porna mělo ovšem na sexualitu přinejmenším ambivalentní vliv. Pornografie vlastně posílila to, co bych nazval „kanalizací“ sexu. Dodnes, když se na někoho veřejně působícího provalí, že v mládí točil pornografické filmy, bývá to většinou konec jeho kariéry. Pornografii konzumují téměř všichni, ale pornoherci ve společnosti nemají důstojné postavení. Taková marginalizace pak přispívá k tomu, že v rámci tohoto průmyslu můžou bujet neetické praktiky. A totéž platí i pro další sexuální pracovnice a pracovníky. Ti, kteří si vydělávají sexem, jsou a priori špatní.

Čtěte také

Adam Borzič: Demokracie a posvátno

Rozšíření pornografie podtrhlo „sobecký“ „onanistický“ ráz soudobé sexuality. Ačkoli všichni víme, že dobrý sex musí zahrnovat rovnovážný zájem o slast svoji i slast druhého, vládne v současném sexuálním nastavení cosi narcistního. Druzí lidé se snadno mohou stát nástroji něčí slasti. Vedle egocentrismu je součástí naší sexuality také kult výkonu. Obzvlášť u mužů se s ním často setkávám. Je jasné, že přistupujeme-li k sexu jako k sportovnímu utkání, empatie k druhému se snadno vytratí. 

Souhlasím s teologem Kurtem Kochem, že bychom potřebovali novou sexuální revoluci, založenou na vzájemnosti, citlivosti a něze. Velký buddhistický mistr Chögyam Trungpa definoval sexualitu jako „posvátnou komunikaci“. Každá komunikace předpokládá konsensus, jeden na ni nestačí. A tato komunikace může podle tantrického učitele vést až k transcendentním hlubinám. 

To, že dnes konečně řešíme téma sexuálního násilí, by nás mělo vést k přehodnocení celého dosavadního pojímání sexuality. Od potemnělé, egocentrické a na výkon orientované sexuality potřebujeme dospět k empatické erotické kultuře, v níž konsensus bude základním předpokladem, který bude následován touhou se druhého skutečně dotknout a opravdu ho poznat. Naše sexuální výchova by měla začít konstatováním, že sex je velkým mezilidským tajemstvím. A toto tajemství není dosažitelné bez vzájemné úcty. Chtějme toho od sexuality víc.