Adam Borzič: Luna nad řekou

Indonéské stínové divadlo wayang kulit, básníkovy verše v různých překladech, tradiční orchestr gamelan, tanec těl, kaligrafie stínů, voda, světlo i tma se tu spojují v jedinou scénickou báseň. Rozplakala mě její krása! Jako bych neseděl v hledišti, ale vstoupil do tekoucího snu, kde se hory sklánějí k řekám, a svítící luna flirtuje s opilým básníkem.

Čtěte také

Adam Borzič: Hledání nové Sofie

Li Po žil v osmém století za slavné dynastie Tchang. Byl milovníkem vína, hor a básnických přátelství, svobodným duchem, který se toulal Čínou a vášnivě hledal taoistickou moudrost. Na císařském dvoře pobyl jen krátce – příliš svobodný na to, aby se nechal spoutat ceremoniálním řádem, příliš nevinný a naivní, aby uměl rozplétat pavučiny dvorských intrik.

Putoval krajinou, psal verše, obdivoval měsíc, pil s přáteli, zakládal rodiny, které posléze opouštěl, přicházel a znovu odcházel z místa na místo. Nestálý, neukotvený, nezodpovědný, ale současně mohutný, plodný a košatý jako prastarý jinan. Legenda vypráví, že básník zemřel ve chvíli, kdy se z loďky pokoušel obejmout odraz měsíce na hladině řeky. Ať už je to pravda, nebo ne, vystihuje to ovzduší jeho duše.

Čtěte také

Adam Borzič: AI a spiritualita

Už za života byl vnímán jako nebešťan, který sestoupil na zem, údajně syn samotné Večernice. Jeho věhlas mu zachránil život, když mu hrozil trest smrti za to, že se přidal na stranu vlastizrádného prince. Později byl vyhlášen za jednoho ze Tří nedostižných vzorů čínské poezie, zároveň ovšem patřil mezi Osm nesmrtelných pijáků.

Hvězdnou básnickou trojici s ním tvoří i jeho dobrý přítel Tu Fu, jehož poezie je plná lidské bolesti a současně něžná jako jarní vody. Třetím nedostižným vzorem je pak Wang Wej, jemný, melancholický buddhista, který byl současně geniálním malířem a kaligrafem. K naprostému vrcholu čínské poezie bývá ještě řazena básnířka Li Čching-čao, jejíž skořicovníky a slivoně voní hluboce intimním smutkem.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystika jarního venčení

Li Po je z této velkolepé družiny básnicky nejnápadnější a nejbarvitější. Je to meteorit plný proměn. Své verše vydechoval s omamnou lehkostí. Tato lehkost ovšem neobcházela hloubku lidské ani kosmické zkušenosti. V jeho verších se otevírá vesmír jako vějíř: letící jeřáb, červené bobule na keři, šum borovic ve tmě, měsíc v oku, osamělost, která se stává písní žlutých vod.

Li Po básnil z hedvábné chvíle, sypal z rukávu poezie dary jiskřivé a současně jemné jako čaj. Tak ho cítím. A to nám v překladech uniká větší část jeho obrovitosti. Někdy ovšem jeho luna, vlastními slovy básníka, „mrazí jako led“ a opilá tesknota může vyplašit i bílé čápy.

Svět proměn je světem pomíjivosti, světem loučení i nových úsvitů a bájných zrození. Ze všech velkých čínských básníků nejvíc hýřil barvami: zelené hory, vodní ořechy, zlaté studny i krví zbarvené řeky, broskve a švestky, sosny a ibišky, vybělené kosti a modř noci. Tolik barev, tolik obrazů, a současně prostota, uvolněnost této poezie. Ta zázračně střídmá nestřídmost!

Čtěte také

Adam Borzič: Nečernobílá laskavost

V tradici ustálené a mnohdy formalizované obraznosti tradičního čínského básnictví je Li Po gejzírem možností. Originalita jeho obraznosti podněty původní tradice voňavě a šťavnatě přetváří nebo je s lehkostí překračuje.

Li Po byl z těch básníků, kteří sami utvářejí kánon, kteří poezii znovu definují. „Asijský ledovec, pro nějž nám chybí míra,“ napsal o něm F. X. Šalda, který jej z evropských básníků přirovnal k Arthuru Rimbaudovi – i ten působil jako nebeské těleso, které se zřítilo k nám na červivou zem.

Čtěte také

Adam Borzič: Pouť buddhistických mnichů a psa Aloky pro mír

Spojení bohémské výstřednosti a klasické krásy v osudu a díle Li Poa do našich prozaických časů vpadává až nepatřičně. A přece by nám prospělo alespoň místy podlehnout magii okamžiku, opít se poezií kosmu, stát se dítětem okamžiku, mysticky bezelstným i hravým. Vydat se s básníkem na řeku a ve světle luny se znovu zamilovat do nesmírnosti života!

Závěrem nechť nesmrtelný básník promluví osobně v překladu milého přítele Petra Kratochvíla:

Voda jak pruh běleného hedvábí

tak hladká, že s nebem splývá.

Jak bych chtěl plout po Měsíci v úplňku

a hledět na květy z lodi plné vína.