Zločin? - Když bydlíte u všímavé bytné?
Při sledování anglické vražednické komedie Pět lupičů a stará dáma (roku 1955 ji natočil Alexander Mackendrick) jsme se mohli pobavit groteskním počínáním party zločinců, které jakoby mimochodem jednoho po druhém zneškodnila jejich na první pohled důvěřivá bytná. Bratři Coenové se rozhodli vytvořit nový přepis tohoto filmu (u nás nazvaný Lupiči paní domácí), zasazený ovšem do amerického prostředí - a v souhlasu s nároky "politické korektnosti" doplnili užvaněné černošské postavy (ať již dobrosrdečnou, nicméně autoritativní starou paní, nebo přisprostlého, snadno vznětlivého mladíka) a ještě přidali mlčenlivého vietnamského generála; navíc vyloupen nemá být poštovní vůz jako v Mackendrickově snímku, nýbrž zdánlivě nedobytná pokladna místního kasina, známého to doupěte hříchu a neřesti. Je tím setřena problematičnost samotné loupeže, která nakonec pomůže dobré věci, byť lupiči měli se svou kořistí úmysly zcela jiné.
Coenové dodrželi původní rozestavění figur aspoň v jejich karikující podobě, u každé z nich zdůrazňující typovou vyhrocenost. Hlavní roli profesora Dorra převzal Tom Hanks, jenž svého zdánlivě nepraktického učence, který rád cituje klasiky, obdařil navenek přehnanou zdvořilostí. Hlas má jakoby zastřený, neprůrazný, mírně vemlouvavý, zajíkající se v kaskádách dušeného smíchu, který následuje poté, co se Dorr domnívá, že pronesl nějakou vtipnost.
Výmluvná je i gestikulace, zejména zdvihání paží a pohybování prsty na znamení, že dotyčný výraz či vyjádření zamýšlí s nadsázkou, jakoby v uvozovkách. Hanks příliš nerozlišuje mezi profesorovou stylizací určenou zejména pro paní bytnou (zde je maximálně zvýrazněna jeho neškodná bizarnost) a fungováním ve zločinecké skupině, kde vystupuje - s chováním nepříliš odlišným, jen zbaveným groteskního poklonkování - jako hlavní stratég celého zločineckého podniku. Je to postava dosti záhadná a nedořečená: není jasné, kam až sahá jeho přetvářka.
Jestliže Hanks svého hrdinu modeluje v množství oslnivých výrazových plošek, další smolařské postavy jsou daleko plošší, zpravidla s přemrštěnou jedinou stránkou. Jeden za všech okolností mlčí, zachovávaje kamennou tvář, další ustavičně chrlí nadávky nechopen se na chvilku zklidnit, nechybí ani přihlouplý svalovec. A bohužel sem musím přiřadit i paní domácí (Irma P. Hallová), prostomyslně pojednanou nábožnou vdovu upjatých mravů. Zamýšlený kontrast mezi ní, která zosobňuje přísný maminkovský princip, a lupiči, u nichž naopak převažuje až zdětinštělé smolařství, však nevzniká. Disfunkční zůstávají také černošské náboženské obřady začleněné do vyprávění - dramatičnost nepodporují a jsou jen ornamentem. Účinkem se míjí i snaha zapojit do vyprávění každou rekvizitu - když v úvodu filmu usedne havran na mostní chrlič, můžeme spolehlivě očekávat, že na konci příběhu opět zasáhne.
Coenové, kdysi proslulí groteskním nahlížením brutálního násilí, v řadě svých pozdějších filmů prozkoumávají klišé oblíbených diváckých žánrů, avšak postupně jako by jim vysychala nápaditost, příběhy ztrácejí svou překvapivost inscenační i vypravěčskou.
Nejposlouchanější
-
Tragédie Liblice. Mysteriózně-špionážní vesnické krimi s prvky utopického thrilleru z dílny VOSTO5
-
Jane Austenová: Rozum a cit. Příběh o osudových láskách, nadějích i milostných zklamáních
-
Molière: Lakomec. Ivan Trojan v titulní roli slavné komedie, v níž jde o peníze až v první řadě
-
Alexandre Dumas ml.: Dáma s kaméliemi. Příběh o tragické lásce pařížské kurtizány
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka