Žijeme v době nového otrokářství?

To je samozřejmě značné zjednodušení. Víme, že i v dobách otrokářských systémů měli dokonce i otroci svou cenu. Patřili mezi ně vzdělaní lidé, římští patriciové jim svěřovali svoje děti, aby je otrok doprovázel do školy. Otrokem mohl být i lékař, který měl prostě tu smůlu, že upadl do otroctví.

To jediné, čím se otrok lišil, byla jen jedna jediná drobnost, totiž že nebyl svobodný. Ale i tak mohl být otrok někdy propuštěn a stát se člověkem svobodným. To, co činilo otroka otrokem, nebyla jeho ekonomická hodnota, protože ta mohla být velmi vysoká, ale právě tento fakt nesvobody. Že člověk nedisponuje svým vlastním životem. Asi tak, jako jím nedisponuje drahý a vyšlechtěný kůň nebo bílý tygr v ZOO v Liberci.

Dnes žijeme ve společnosti, aspoň v naší části světa, kde toto společenské rozdělení neexistuje. Když se někdo narodil do takzvané nižší společenské vrstvy, může se během několika let vlastní aktivitou vypracovat do vysokého postavení. Může se stát úspěšným podnikatelem nebo ministrem a jeho osud není předurčen.

Přesto existuje vrstva lidí, která v nesvobodě žije, a jsou to lidé, kteří jsou nějakým způsobem využívaní. Třeba ve velkých institucích, jako jsou firmy a úřady. Můžete protestovat, ale i když vyhrajete, získáte pověst potížisty. To byl ten, kdo si stěžoval, pozor na něj. Vezmeme někoho, kdo si nestěžuje.

Když to srovnáme se světovým obchodem se ženami a využíváním dětských žoldáků ve Třetím světě a řáděním Islámského státu, není to nic. Žijeme si jako v ráji. Ale když nebudeme svobodní my, kdo potom bude? Velkým výdobytkem západní civilizace je poznání, že člověk se rodí svobodný a má právo usilovat o štěstí.

Ne že by se to vždycky dařilo, ale pokrok tu je.