Ze tří týdnů v létě jsem čerpal energii celý rok. Chci, aby tuhle radost zažívali i moji studenti, říká violoncellista Tomáš Jamník
Co mají společného virtuózní hra na violoncello, touha předávat dál nabyté znalosti a série koncertů zvaná Vážný zájem? Osobu Tomáše Jamníka, muže, který kromě koncertování zkoumá odkaz houslisty Otakara Ševčíka, jehož metody „tréninku“ přirovnává k metodám slavných hokejistů, a který se nebojí zahrát na cello pro dvacet lidí v obývacím pokoji. V New Yorku, kde v současné době žije, s ním Vizitku připravila Renáta Spisarová.
Už jako čtyřletý chlapeček nasával stupnice v učebně, kde pod vedením Mirko Škampy cvičil na cello jeho starší bratr. Pak přišla řada i na něj. Pan Škampa se mu podíval na dlaň a hlubokým hlasem pronesl: to půjde. Měl pravdu. Z Tomáše Jamníka vyrostla violoncellová extratřída. Jistě, i on měl na cestě za virtuozitou krizi, to když na jazykové škole a později na gymnáziu například nemohl odjet se spolužáky na lyžařský výcvik. „Nikdy jsem ale neuvažoval o ničem jiném než o violoncellu,“ říká ve Vizitce.
Aktuálně už několik měsíců žije se ženou, špičkovou houslistkou, a jejich dětmi v New Yorku. V rámci Fulbrightova stipendia mapuje okolnosti, kvůli kterým se před sto lety za oceánem ztratily čtyři svazky klíčové teorie cvičení na smyčcové nástroje dnes již světoznámého houslisty a pedagoga Otakara Ševčíka. Ševčíkova metoda spočívala, stručně řečeno, v podobném drilu, jaký podstupoval během tréninků hokejista Jaromír Jágr. Jinými slovy – těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Tomáši, zkus ten konkurz!
Podobným drilem prošel i Tomáš Jamník, na své učitele – české i zahraniční – ale nedá dopustit. Od klanu Škampů se naučil být na hodině duchem stoprocentně přítomný a coby umělecký ředitel letní Ševčíkovy akademie a Akademie komorní hudby na to často myslí. Těží ale i z jiných zážitků. „Využívám zkušenosti z táborů. Jezdil jsem na ně celé mládí a donedávna jsem na nich působil jako vedoucí. Bývaly to nejlepší tři týdny z léta, celý rok jsem z nich pak čerpal. Tyhle energetické body se proto snažím vytvářet během celého roku, chci, aby se studenti rádi potkávali a zážitky pak sdíleli,“ vysvětluje.
Violoncello vystudoval na HAMU, v jedenadvaceti zvítězil v mezinárodní hudební soutěži Pražského jara a v roce 2010, to mu bylo dvacet pět, dokončil studia v Berlíně. Tehdy také uspěl v mezinárodním konkurzu Karajanovy akademie, což je přípravka Berlínské filharmonie. S touto zkušeností se váže i Jamníkův první zážitek s domácím koncertem. „V tom obýváku seděl v první řadě tehdejší koncertní mistr berlínské filharmonie Helmut Stern, který mi o Karajanově akademii vyprávěl. Já měl tehdy spoustu sólových angažmá a myslel jsem si, že se orchestru vyhnu, ale on mě k soutěži o místo v Karajanově akademii nalákal. Měl jsem za sebou úspěšně absolvované soutěže, a tek jsem si řekl, že to zkusím,“ vzpomíná. Jamník byl tehdy ze všech cellistů nejlepší a na následné dva roky s Berlínskou filharmonií vnímá jako obrovskou školu.
Před hrou v orchestru dal přednost vedení inovativních projektů, z Berlína například do svého dalšího působení přivezl koncept domácích koncertů, které pod názvem Vážný zájem praktikuje od roku 2016. Návštěvníkům nabízí vážnou hudbu v atypickém, vesměs domáckém prostředí, kam může člověk přijít v neformálním oblečení a být špičkovým muzikantům maximálně nablízko. I o tom, jak se to má s kulturou navštěvování koncertů klasické hudby v New Yorku, mluvil ve Vizitce podrobně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Otokar Fischer: Karlštejn. Romantická komedie o porušení jednoho zákazu
-
Kurt Vonnegut: Matka noc. Nejčernější groteska o muži, který šířil zlo, aby pomohl dobru
-
Dar osudu, Mrtvá a Mrtví se nevracejí – povídky nonkonformní spisovatelky Florbely Espancy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.