Zajímavosti ze světa vědy

Nejeden muž se snaží svým bytem či domem udělat dojem na svou partnerku – podobně ji vábí na své obydlí i skokan sečuánský. Tato krásná žabka žije ve střední Číně, kde si upravuje hluboké prohlubně. Samečci jsou proslulí svým typickým zvukovým projevem: zní téměř jako kdyby zpívali stupnici. Tým čínských biologů podle mezinárodního vědeckého týdeníku Nature zjistil, že svým zpěvem se zároveň chlubí potenciální partnerce kvalitou a uspořádáním svého obydlí. Volání skokanů sečuánských se totiž liší výškou i délkou jednotlivých tónů, když sedí uvnitř své prohlubně – a když sedí venku: hlas znějící zevnitř je hlubší a jeho tóny delší. Charakter zpěvu se navíc mění také podle toho, jak hluboké obydlí si skokan vybudoval a jak široký je jeho vchod. Badatelé přehrávali samičkám skokana sečuánského volání samečků mimo obydlí i z jeho vnitřku a prokázali, jak uvedli ve studii uveřejněné v odborném časopise Biology Letters, že více než 70 % sledovaných samiček upřednostňovalo volání samečka zevnitř úkrytu a vydávalo se směrem k tomuto zvuku. Jak vidno, mít pořádný byt se vyplatí i v živočišné říši...

Lidem neostré vidění komplikuje orientaci, proto ho obvykle korigujeme brýlemi. Pavouk s poetickým jménem skákavka skleníková ho však dovede mistrně využívat. Věren svému jménu lapá svou kořist tak, že po ní skočí – a to na značnou dálku. Musí tedy umět dokonale odhadnout vzdálenost – a právě k tomu využívá, jakkoliv paradoxně to může znít, právě rozostřené vidění. Jak totiž podle vědeckého týdeníku Science zjistili biologové z univerzity v japonské Osace, sítnici oka skákavky skleníkové tvoří 4 vrstvy fotoreceptorů – tedy buněk citlivých na světlo. Molekulárně biologickými i elektrofyziologickými metodami badatelé zkoumali, na jaké vlnové délky světla jsou jednotlivé vrstvy pavoučí sítnice citlivé. Ukázalo se, že 3. a 4. jsou nejcitlivější na světlo ultrafialové, kdežto první a druhá vrstva na světlo zelené. Zatímco však obraz vznikající na první vrstvě je ostrý, obraz vznikající dopadem zeleného světla na druhou vrstvu je vždy rozostřený, rozmazaný. Vědci soudí, že právě míra rozostření obrazu na této vrstvě slouží k vnímání hloubky a skákavka tak dokáže velmi přesně určit vzdálenost příslušného objektu – například kořisti. Tuto domněnku vědci potvrdili tím, že na pavouky svítili červeným světlem: skákavky v tomto případě vždy odhadovaly vzdálenost velmi nepřesně, silně ji podcenily. Naopak v zeleném světle skákaly naprosto přesně. Zatím není známo, že by nějaký jiný živočich měl stejnou strukturu sítnice jako skákavky a že by určoval vzdálenost tímto dosud neznámým, unikátním způsobem. Tato studie podle časopisu Science potvrzuje, jak složité je vidění u různých živočichů.

Skákavka z Českého rozhlasu |foto: Ota Zimmermann

A ještě jednou zrak – tentokrát lidský. Jak známo, při vysoké intenzitě dopadajícího světla se nám zužují zornice, aby prudké světlo nepoškodilo zrak. Nové vědecké pokusy však dokazují, že ke stejnému jevu – tedy k zúžení zornice – však dojde i tehdy, když jasné světlo pouze očekáváme. To podle týdeníku New Scientist svědčí o tom, že jsme si vyvinuli systémy pro předvídání oslňujícího jasu, abychom chránili svůj zrak. Dokázal to Bruno Laeng z univerzity v Oslu, když měřil změny ve velikosti zornice dobrovolníků, kteří měli pozorovat různé obrázky. Ty byly sice naprosto stejně jasné, ale využívaly optické klamy a iluze, díky nimž se některé zdály jasnější. Kdyby velikost zornice závisela výhradně na konkrétním množství světla, které na ni dopadá, zůstala by ve všech případech stejně velká, ať se dobrovolníci dívali na kterýkoliv z obrázků. Podle studie uveřejněné v americkém odborném periodiku Proceedings of the National Academy of Sciences však výsledky pokusů ukázaly něco jiného: Když se dobrovolníci dívali na ty optické klamy, které se jevily jasnější, jejich zornice se stáhly víc. Ovlivnilo je tedy už samo očekávání oslňujícího světla.