Věřím, že hudba má jedinečnou schopnost spojovat různé kultury. Hudebníci jsou lidé světa, hodně cestujeme, říká dirigent Stéphan Denève

K České filharmonií se vracíte po devíti letech. Co to pro vás znamená? Jak probíhají zkoušky – a cítíte, že se orchestr za tu dobu nějak proměnil?

Jsem za návrat do Prahy opravdu šťastný, miluji tento orchestr. Mám doma tolik jeho nahrávek… A to krásné je, že ten slavný, hluboce charakteristický zvuk České filharmonie je tu pořád přítomný. Zároveň ale vidím mnoho nových tváří. Jsem opravdu ohromen tím, jak se orchestr dokázal za poslední roky proměnit, obnovit a kolik mladých hudebníků do něj přišlo – a kolik je v nich talentu. Orchestr při zkouškách zní nádherně a máme velkou radost ze společné práce na programu s francouzským akcentem.

Můžeme se těšit na propojení Francie se Spojenými státy – mimo jiné prostřednictvím jazzu a jeho pařížského vlivu... Je to pro vás spíš dialog dvou kultur, nebo osobní návrat k hudbě, která vás možná formovala?

Opravdu věřím, že hudba má jedinečnou schopnost spojovat různé kultury. Hudebníci jsou vlastně lidé světa – hodně cestujeme – a mně je velmi blízká právě myšlenka dialogu mezi kulturami. Je důležité spolu nikdy nepřestat komunikovat. Na tomto programu je krásné to, že tu zazní americká hudba ovlivněná Paříží a Francií – a zároveň francouzská hudba, která čerpá z amerického jazzu. Tato vzájemná korespondence skutečně existovala už na začátku 20. století, zejména ve dvacátých letech, kdy Paříž zaplavila vlna amerického jazzu. Bylo to něco naprosto nového, plného naděje a příslibu budoucnosti. A platí to i dnes – zahrajeme i současnou skladbu Guillauma Conessona, která je také inspirovaná americkou hudbou: pochody, kapelami, discem, zkrátka mnoha impulzy, které přicházejí ze Spojených států.

Ještě před ní zazní Ravelův klavírní koncert pro levou ruku – jde o dílo plné temných barev a vnitřního napětí. Co je pro vás jako dirigenta v této partituře největší výzvou – a kde se podle vás rodí její zvláštní, téměř magická atmosféra?

Je to koncert s velmi těžkým historickým kontextem. Ravel byl hluboce otřesen první světovou válkou, byl jí velmi blízko a viděl její hrůzy, což ho zásadně poznamenalo. Tento koncert napsal pro klavíristu, který ve válce přišel o ruku. Je fascinující, že se mu podařilo přetavit do hudby něco tragického, cosi, co vypovídá o hrůzách války. Používá přitom jakousi passacaglii – tedy neustále se opakující, obsesivní rytmus – a spojuje ji s jazzovými rytmy. Zvlášť důležitý je tu prvek takzvané „blue note“, snížené tercie, typické pro původní jazz, který vyrůstá ze zkušenosti otroctví, z prapůvodní bolesti. Myslím, že Ravel zde využívá jazz jako prostředek určité hudební žaloby proti válečným zvěrstvům. Je to neuvěřitelná skladba.

Do programu jste zařadil také dílo zmíněného současného skladatele Guillauma Conessona, kterého považujete za pokračovatele velké francouzské orchestrální tradice. Co by měl posluchač slyšet, aby pochopil, že jde o hudbu „dneška“, a ne jen určitou o ozvěnu minulosti?

Jeho hudba skutečně navazuje na tradici, ale má zcela osobitý hlas. A především: nemohla by existovat bez digitálního světa, v němž dnes žijeme. Bez počítačů, videoher… bez současné popové hudby by zněla jinak. Přesto si zachovává velmi francouzský jazyk – bohaté, barevné harmonie a nádhernou orchestraci. Pro mě Conesson pokračuje v linii Ravela, Debussyho, Dutilleuxe – skladatelů, kteří vnímali orchestr jako jakousi skříň plnou zázraků a byli skutečnými kouzelníky orchestru. Jeho hudba tedy nejen pokračuje v bohaté francouzské tradici, ale zároveň přináší něco nového.