Zády k sobě – románová novinka o kruté matce

V roce 2007 získala Julia Francková za svůj román Polednice (Mittagsfrau) Německou knižní cenu. Kniha byla obrovským světovým úspěchem a je přeložena do 32 jazyků. Román se odehrával v Sasku, hlavní postavou byla krutá a bezcitná matka. Předlohou byl Julii Franckové příběh jejího otce. Všichni, kdo knihu četli, se mnou jistě souhlasí: krutost románové matky byla bezpříkladná a těžko si představit, že by ji někdo nebo něco mohlo překonat.

Z omylu nás vyvedla stejná autorka. Julia Francková nám představuje ve svém novém románu Zády k sobě (Rücken an Rücken) matku, která tu „polednicovou“ o délky předhání. Protože se nechá od svých dětí oslovovat jménem – Käthe – domníváme se v prvních kapitolách románu, že Ella a Thomas nejsou její dětí, že jsou adoptované. Až na dalších stránkách pochopíme, že tato bezcitná kariéristka a vyznavačka socialistických ideí je jejich matka. Thomas a Ella mají prostě smůlu: narodit se na východě Berlína a ještě této matce je opravdu nespravedlivé.

Julia Franck |foto: Wikimedia Commons

Rodina, pokud je možné toto společenství takto nazývat, žije v domě-usedlosti na okraji Berlína. Käthe investuje svou veškerou energii, čas, náklonnost a lásku do svých soch a gigantických reliéfů s motivy, které dobře známe z padesátých let, prostě umění, bez kterého by se dějiny jistě obešly. Odjíždí na dny a týdny do kamenolomů, na schůze a jednání o dalších zakázkách a nechává děti samotné bez jídla, bez peněz a občas – když nezapomene – i bez uhlí. Zamyká totiž sklep, aby tolik nepropálily.

Ella a Thomas se snaží instinktivně udržet naživu jak se dá. Nějakou dobu se jim to i daří, což je vzhledem k daným okolnostem vskutku heroický výkon. Když uvážíme, že Ella je v pravidelných intervalech znásilňována nejprve otčímem a posléze podnájemníkem a výjimečně inteligentní a nadaný Thomas musí po maturitě jít pracovat do lomu – na příkaz matky. V této době – jakoby už toho všeho nebylo dost – je postavena Berlínská zeď. Každý z nich z těchto situací utíká svým způsobem: Ella skončí na nějakou dobu na psychiatrii, Thomas píše básně a uvažuje o emigraci. Osou románu je vztah těchto dvou mladých lidí, který je v permanentní duševní a fyzické nouzi nutně velmi těsný a intenzivní.

Thomas v lomu vážně onemocní a když se vlastně zázrakem uzdraví, smí jít pracovat do nemocnice s výhledem na pozdější studium medicíny. Tam poznává Marii, do které se beznadějně zamiluje. Marie je mladá vdaná matka a v tomto momentě brutalita situace naroste na úkor příběhu – stává se nevěrohodným. Čtenáři je ke konci románu naservírována esence Mariina příběhu, kterou zde nebudu prozrazovat.

Julia Francková píše velmi poutavě, obrazně, křehce, ale zároveň – i když to zní paradoxně – distancovaně a odmítavě. V některých situacích to opravdu ani jinak nejde. Škoda, že tento vnímavě a profesionálně na vysoké úrovni napsaný román v poslední třetině naroste do nevěrohodných rozměrů.

Julia Francková: Zády k sobě (Rücken an Rücken), 2011, nakladatelství S. Fischer, 381 stran