SERIÁL

Za Petrem Adlerem

01093557.jpeg

Petr Adler *25. 3. 1930 Brno - † 19. 1. 2019 Praha

Pětidílné osudy Vzpomínání a zapomínání Petra Adlera připravila a režírovala Hana Kofránková, zvuková spolupráce Ladislav Reich.

Potkávali jsem se s Petrem Adlerem při mnoha profesních příležitostech, natočil celou řadu  titulů, které jsem jako dramaturg připravil, a v uchopení textu jsme se vždy shodli. Setkávali jsme se i později, tedy poté, kdy v roce 1996 z rozhlasu odešel. Jeho vytříbené kulturní zájmy ho vedly na četné vernisáže výstav, na koncerty vážné hudby. A jakkoli už na jeho drobné postavě, která se v průběhu let stále více skláněla k zemi, byl znatelný úbytek fyzických sil, jeho mysl byla vždy plná energie a zájmu o to, co se v rozhlase děje. Byl rozhlasákem celou svou bytostí, patřil mezi ty, dnes již zřídka se vyskytující pracovníky rozhlasu, kteří s rozhlasem spojili svůj život.

Zpočátku to tak ovšem nevypadalo. Petr Adler (brněnský rodák) vystudoval v jihomoravské metropoli v letech 1949-1953 Filozofickou fakultu Brněnské univerzity a na ní obory divadelní a hudební vědy. Svoji profesní dráhu zahájil ve Státním divadle v Brně, kde v letech 1954-55 působil jako lektor zpěvohry. Hudební zaměření jeho počáteční profese ho silně ovlivnilo; později, kdy se stal kmenovým režisérem Československého rozhlasu, prokazoval vždy úzký vztah k tématům, jež nějakým způsobem korespondovala se světem hudby.

Do rozhlasu nastoupil v červnu roku 1956 jako slovesný režisér brněnského studia. Velký význam pro jeho rozhlasovou tvorbu mělo jeho setkání s redakčními kolegy básníkem Janem Skácelem a dramaturgem Karlem Tachovským. V Brně dostal celou řadu významných režijních úkolů – natočil zde četbu z románu M. Gorkého Foma Gordějev, adaptaci Fieldingovy komedie Jak starý zmoudřel aneb Panna pannoucí a Dykovu Milou sedmi loupežníků.  

V roce 1961 přešel do režisérského oddělení pražského studia. Zde v průběhu 60. let realizoval několik titulů z oblasti rozhlasové dramatiky, které dodnes patří to tzv. zlatého fondu rozhlasového archivu. Patří k nim především poetická „hra hlasů“ Antonína Přidala Všechny moje hlasy, hra Josefa Čapka Země mnoha jmen, adaptace historické fresky Arnošta Dvořáka Král Václav IV. Vedle dramatiky věnoval se současně v hojné míře realizaci význačných literárních předloh. Natočil mimo jiné (s vynikajícím hereckým obsazením) Apollinairovy Prsy Tiresiovy, Hurníkovy Muzikantské povídky, četbu z románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě…

Adlerovo jméno nacházíme pak také například u hudebně-básnických kompozic, které na konci 60 let v rozhlase natočila někdejší skupina Kontra bratří Traxlerů -  Erbenův Štědrý večer a především Máchův Máj. Jak jsem už naznačil, vztah k hudbě byl u Adlera jedním z dominantních prvků jeho tvorby; proto se také ujal hry J. Boučka Requiem nebo hry P. Vodňaruka Trubka. Pro jeho režijní rukopis bylo typické nápadité a často odvážné užití scénické hudby. Při realizaci četby z románu J. Kerouaca Mag nechal zaznít improvizace Jiřího Stivína. V rozhlasové adaptaci Brechtova Kavkazského křídového kruhu odvážně použil rozsáhlé party hudby Paula Dessaua. Dykovu Milou sedmi loupežníků doprovodil hudbou Antona Weberna.

Současně je však nutné připomenout, že pro Adlera byl rovněž příznačný vytříbený a kultivovaný smysl pro humor – v osobním projevu spíše z rodu strohých, trefných přípodotků, v jeho režijní práci se pak prosazovala zdůrazněná ironie a nadsázka. Tyto vlastnosti doložil opět ve velké škále titulů, např. v četbě z knihy B. MacDonaldové Co život dal a vzal v podání G. Vránové, v Brázdově Notářském pitavalu II, jemně úsměvnou rovinu humoru představuje Hrabalova novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé. S mimořádným ohlasem, jde o velmi často reprízovaný titul, se setkala třídílná dramatizace humoristického sci-fi románu Douglase Adamse Stopařův průvodce vesmírem, kterou natočil v roce 1989. 90. léta pak, stejně jako počátek nového tisíciletí, přinesla Petru Adlerovi režijní příležitosti převážně v oblasti literatury. Souvisí to mimo jiné s celkovým postupným útlumem dramatické tvorby. Jakkoli úkolů pro režijní práci ubývalo přesto měl Petr Adler i v tomto období možnost prokázat kvalitu svého svébytného a charakteristického režijního rukopisu. (Natočil mimo jiné četbu Škvoreckého Tankového praporu, Poláčkův Dům na předměstí, Peroutkovo Budování státu, Havlíčkova Neviditelného…)

Do studií pražského rozhlasu se příležitostně vracel i po odchodu do důchodu. Jeho poslední režijní realizace spadají do roku 2014.

Petr Adler po celých 40 let, kdy byl v rozhlasovém angažmá, tvořil po boku svých kolegů, jimiž byli Horčička, Melč, Červinka, Henke… pevnou součást kdysi tak úspěšné a objevné české rozhlasové režie. Patřil k silné generaci, na kterou může být Český rozhlas dodnes hrdý.

Spustit audio