Osudy Marie Kronbergerové. Rozhlasové vzpomínání italianistky, překladatelky a pedagožky

Původně chtěla studovat filmovou produkci, pak se stala studentkou kabinetu srovnávací literatury profesora Václava Černého. A když ten byl zkraje sedmdesátých let zrušen, musela se rychle rozhodnout. Zvolila italianistiku, o kterou byl jen malý zájem. 

S Italy se začala seznamovat a svoje kontakty rozvíjet jako lektorka jazykových škol a průvodkyně Čedoku, avšak do roku 1989 se jakožto občanka socialistické země do Itálie dostala jen třikrát. Poprvé v rámci studentské výměny, po dlouhých 15 letech jako turistka a hned poté jako asistentka Zdeňka Trošky, který v Itálii hledal filmové exteriéry. Od devadesátých let začala zemi za Alpami a své tamní přátele navštěvovat pravidelně, dodnes má na kontě kolem sedmdesáti cest. 

V čase, kdy se u nás začaly opery uvádět v originálním znění, se stala jazykovou poradkyní Národního divadla a dalších scén. Coby jazyková kantorka odchovala na Pražské konzervatoři a jiných školách několik uměleckých generací. O Italkách a Italech ví opravdu mnoho. Ráda porovnává naše a jejich zvyky, povahy či životní hodnoty. Avšak na otázku, zda a proč se do Itálie nepřestěhovala či neprovdala, odpovídá jednoznačně – a vedle ohledu na svoje rodiče, kteří by s ní v případě odchodu do kapitalistické ciziny ztratili kontakt, uvádí ještě jeden důvod:

„Samozřejmě, například provdat se do Itálie by bylo relativně jednoduché. U Italů se mi vždy líbí italština. Ale vtip, šarm a slovní projev českého muže mojí generace, vyrostlé třeba na poetice divadla Semafor, to je zkrátka něco tak unikátního, že jsem na to nikdy nepomyslela.“