Za Ludvíkem Kunderou

Kunderovy kunštátské dílny vycházela do světa knižní poselství. Především: básnické sbírky, divadelní, rozhlasové a televizní hry; literární i výtvarné eseje a vernisážové promluvy, prozaické texty a vzpomínkové ohlížení; Halasovská monografie, studie o dadaismu a expresionismu a desítky dalších editorských projektů a antologií, které v posledních letech nabírají díky nakladatelství Atlantis podobu osmnáctisvazkových Kunderových sebraných spisů. A současně z Kunderova kunštátského uměleckého překladiště jsou souvisle zpřístupňováni evropští autoři zejména německé poezie (Arp, Becher, Benn, Brecht, Celan, Huchel, Trakl ad.), německé prózy (Böll, Fühmann, Seghersová, Kubin aj.), německé dramatiky (Brecht, Büchner, Weiss ad.), francouzské poezie (Apollinaire, Desnos, Char ad.), slovenské poezie (Krasko, Novomeský) a poezie ruské, bulharské, srbské a rumunské. To vše, nesené Kunderovou vzdělaností, erudicí a řeholní pracovitostí, má svůj pomyslný střed v básníkově pracovně, jejíž okna vedou na kunštátský rynek. Jako rozhlasové připomenutí Kunderovy osobnosti a jeho rozsáhlého a mnohovrstevnatého díla uvádíme dva pořady. Dnes 17. 8. ve 21: 30 to bude hra Krásné ženy Neboli Joseph Goebbels, portrét ideologa německého fašismu, který Kundera napsal s využitím Goebbelsových projevů a deníků. V neděli 22.8., čase cyklu Souzvuk rozhlasovou koláž z jeho básnických textů, jejichž ústředním motivem není nikdo menší než básníkův domovský Kunštát. Celou kompozici doprovází vzpomínková reflexe Emila Juliše a hudba Jana Nováka, Miloše Štědroně a Pavla Blatného. Připravil Miloš Doležal.

Ludvík Kundera se narodil 22. března 1920 v Brně. Jeho první literární pokusy pochází již z období před druhou světovou válkou. Je na nich patrný vliv surrealismu, poetismu a dadaismu. Knižně začal publikovat už za okupace. Po maturitě na gymnáziu (1938) se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, později studoval v Brně. Kvůli uzavření vysokých škol studium dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Brzy po válce se seznámil s básníkem Františkem Halasem, ke kterému se po celý život hlásil jako ke svému učiteli. Byl jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945-49). Ve 40. a 50. letech pracoval jako novinář, například v časopise Host do domu. Od poloviny 50. let se plně věnoval spisovatelské a překladatelské činnosti. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně. V období normalizace byla jeho publikační činnost výrazně omezena, zapojil se do samizdatových aktivit. Takto například vydal Básně vytažené z klobouku (1973), Máchovská teritoria (1978) či Malé radosti (1980). Přispěl též do mnoha ineditních sborníků, mj. Panu Bohuslavu Reynkovi (1967), Národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi k osmdesátinám (1981) či Podoby surrealismu III. (1989). Řadu překladů vydal pod cizím jménem. Pro českou kulturu má zásadní význam Kunderova editorská práce (např. spisy Bertolta Brechta, výbory z R. M. Rilkeho či Ch. Morgensterna a také řada titulů halasovských) a překladatelská, zejména z němčiny, francouzštiny, ruštiny a slovenštiny. Po roce 1990 byl Ludvík Kundera oceněn řadou vyznamenání. Je nositelem Státní ceny za překladatelské dílo (1996), medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007) a Ceny Jaroslava Seiferta (2009). Po celou svou tvůrčí dráhu se Ludvík Kundera věnoval práci pro rozhlas. Ve zvukovém archívu tak najdeme řadu původních rozhlasových her (např. Krásné ženy Neboli Joseph Goebbels, Královská sonáta, Malé smutné štronzo, Zvědavost, Naprosto lhostejné a Hra o Janáčkovi) a také rozhlasových adaptací jeho divadelních děl (Chameleon, Labyrint světa a lusthauz srdce, Totální kuropění.

Tomáš Sedláček: K devadesátinám Ludvíka Kundery Pokud mohu soudit z osobních setkání, je čerstvý devadesátník Ludvík Kundera (nar. 22.3.1920 v Brně) mužem krajně nedramatickým, naopak, až výstředně vstřícným. Jiný je tvůrce Ludvík Kundera: muž doslova devatera řemesel – básnickým počínaje, výtvarným zdaleka nekonče. K řemeslům, v nichž dosáhl dokonalosti takřka příznačné, patří také umění dramaturgické a zejména dramatické. Systematicky se mu začal věnovat od roku 1960, kdy ho v Kunštátě navštívila trojice slavných postav brněnské Mahenky – režisér Evžen Sokolovský, šéf Miloš Hynšt a dramaturg Bořivoj Srba. Antiiluzivní poetika, kterou tehdy Mahenova činohra vyznávala, našla v brechtovském překladateli Ludvíku Kunderovi více než spřízněnou duši: prvním výsledkem byla slavná inscenace jeho Totálního kuropění se songy a hudbou Jana Nováka v podání Orchestru Gustava Broma, ostatně po dvou letech natočená i v rozhlasové verzi. Ve spolupráci s dramaturgem Karlem Tachovským se pak Ludvík Kundera stal postupně i rozhlasovým dramatikem (např. Dva ve vánici, podíl na autorském triptychu Královská sonáta) či Malé smutné štronzo (dram. S.Růžičková), ale největšího úspěchu přece jen dosáhly rozhlasové rekonstrukce projektů Divadla Husa na provázku – slavný Chameleon (L.Kundera, P.Oslzlý, P. Schrehaufer a M. Štědroň) či Labyrint světa a lusthauz srdce, v nichž Ludvík Kundera s nesmírným zdarem využil brechtovských principů dramatického pásma se songy. Tvarově podobná je i Hra o Janáčkovi, v níž roli songů přebírá Janáčkova hudba z výběru Miloše Štědroně. Ludvík Kundera, jenž řadu normalizačních let strávil co „hostující dramaturg“ ve zlínském Divadle pracujících, kde pokračoval ve spolupráci s režisérem Aloisem Hajdou, se z původního básníka, překladatele a redaktora za těch 40 let, které mezitím uplynuly od návštěvy delegace Mahenovy činohry v Kunštátě, stal předním českým dramatikem nejen divadelním, ale i rozhlasovým a televizním. Dva svazky jeho dramatických textů to dokládají více než názorně. Ale ještě více rozhlasové snímky her Ludvíka Kundery. Dá-li se tedy mluvit o jakési „brněnské dramatické poetice“ 2. poloviny 20. století, pak nelze mezi jinými slavnými jmenovat na čelném místě Halasova milovníka a kunštátského občana Ludvíka Kundery.