Za Tadeuszem Rózewiczem

Rózewiczově poezii se několik desetiletí soustředěně věnovala Vlasta Dvořáčková, která také připravila tento Souzvuk, jehož název zní symbolicky: „Dveře“.

„Nemohu si ani představit, jak by vypadala poválečná polská poezie bez Rózewicze. Všichni mu za něco vděčíme, ačkoli ne každý z nás se k tomu dokáže přiznat,“ prohlásila před pár lety básnířka Wislawa Szymborska a bezděky tak charakterizovala místo tohoto dramatika, prozaika a básníka na polské literární scéně.

Rózewicz, který se za II. světové války aktivně účastnil protinacistického odboje, byl tvůrcem, který se už od svého literárního debutu v roce 1947 pokoušel o zdánlivě nemožné, totiž o „poezii po Osvětimi“. Od samého počátku psal s oním vědomím, které jeho generaci dala zkušenost války, zavražděných rodinných příslušníků a padlých kamarádů a současně s vědomím nemožnosti psát jako „předtím“. A přece s nepřekonatelnou potřebou vydat svědectví. Jeho „nahé verše“, jak je označovala dobová kritika, vznikaly ze slov kladených na sebe jako očištěné cihly či kamení trosek a skládané jako obraz toho, co musí být zachráněno.

V šedesátých letech se Rózewicz začal stále více orientovat na dramatickou tvorbu a jeho hry s nádechem absurdity si získaly celosvětové uznání. K nejúspěšnějším a dodnes hraným dílům patří jeho dramatický debut z roku 1961 „Kartotéka“ či pozdější „Bílé manželství“, „Do písku“ či dílo inspirované osudy Franze Kafky „Past“. A právě Kafka byl jednou ze spojnic Tadeusze Rózewicze s Čechami i důvodem řady jeho cest do Prahy (první uskutečnil v roce 1949).

My si připomínáme Rózewiczovu tvorbu mimořádně zařazeným nedělním souzvukem, který je sestaven z jeho celoživotní básnické tvorby a hudby Witolda Lutoslawského. Rózewiczově poezii se několik desetiletí soustředěně věnovala Vlasta Dvořáčková, která také připravila tento Souzvuk, jehož název zní symbolicky: „Dveře“.