Noční hlídka nad stolem

Pavlokova literární generace bývá nazývána rozptýlenou. Někteří emigrovali, jiní byli zavřeni do kriminálů, další kolaborovali s režimem. Sám Pavlok nestačil před nástupem komunistů k moci vydat sbírku a čekal na ni až do roku 1990. Literární kmotři začínajícího autora však nebyli ledasjací - v Peckově Jitru Pavlok debutoval, Jan Strakoš jej učil na frýdecko-místeckém gymnáziu, v poválečném Zahradníčkově Akordu Pavlok publikoval verše i literárně-kritické soudy. Jeho básně se v knížce objevily pouze v r.1947 v generačním Velikonočním almanachu spolu s verši Zdeňka Rotrekla, Josefa Suchého, Ivana Slavíka. Stalinský režim 50.let však Pavloka neobešel - komunisté dobře věděli, kdo má u žáků respekt a důvěru. Z učitelování byl Pavlok propuštěn, pracoval v ostravských hutích a ke svému učitelskému řemeslu se mohl vrátit až v čase politické oblevy.

Bohumil Pavlok byl elegický pozorovatel věcí, jež míjejí. Teskně se za nimi ohlížel. A současně - jakoby v onom neustálém plynutí času hledal záchytné body. Ctil dílo Demlovo, Zahradníčkvo i Březinovo, zvlášť pro jejich chápání života jako spojení mrtvých, živých a dosud nenarozených. Pro onen "řetězec rukou, které obepínají svět." Pavlokovo literární dílo není nikterak obsáhlé, spíš střídmé i skromné (nedávno vyšel v nakladatelství Tilia výbor z jeho celoživotní tvorby pod názvem Slovo jako zrno), vzácně nětěkavé. Jakoby o něm platilo to, co sám autor na sebe „prozradil“ v jedné své básni, tedy že „za každý verš/nějak platím/úzkostí a nejistotou/noční hlídkou /nad svým stolem/ slzou potem odříkáním// Čím zaplatím/jak zaplatím/ten verš poslední.“

V slezských Řepištích vyčuhuje mezi staletými lipami dřevěný kostelík sv.Michaela obkroužený hřbitovem. Tam práchniví kosti dávných básníkových předků, tam je Bohumil Pavlok také pohřben.

Miloš Doležal