Z Vídně do Československa aneb Za osudy českovídeňských hudebních reemigrantů

Nešlo vždy o snadný přechod z jednoho působiště do druhého. Tak tomu bylo pouze v případě právníka Richarda Strettiho, který v Praze navázal na úspěšnou úřední kariéru ve Vídni. Stal se jednou z nejvýznamnějších postav československé berní správy, kromě toho byl i významnou osobností pražského hudebního života. „Úřední dispozice“ uplatnil nejen na českovídeňské hudební scéně a ve spolcích, ale především pak po roce 1918 ve Společnosti Antonína Dvořáka a v Mozartově obci. Díl věnovaný právě jemu lze označit za unikátní – poprvé v něm zaznívají v interpretaci Radany Foltýnové drobné klavírní skladby, které Richard Stretti skládal především pro rodinný kruh.

Komplikovanější přechod z Vídně do Prahy postihl dvojici Adolf Míšek a Jaromír Herle. Oběma místo v Národním divadle připravil šéf opery Karel Kovařovic. Ten ovšem před dokončením smluvní procedury zemřel a jeho nástupce Otakar Ostrčil neměl o „vídeňské navrátilce“ valný zájem. Adolf Míšek, skvělý hráč s letitými zkušenostmi z orchestru vídeňské Dvorní opery, zažíval v orchestru Národního divadla nemilé chvíle. Příteli Jaromírovi Doležalovi-Pojezdnému napsal mj. toto:

Ty sám dobře víš, co ti pacholci němečtí tam ve Vídni tropili, ale to byli Němci, kterým jsem to po zralé úvaze nemohl ani zazlívat, ale zde mi házejí pod nohy klacky vlastní krajané, a to bolí víc.
Adolf Míšek

Neúspěšně se pokoušel získat místo profesora kontrabasu na pražské konzervatoři, smutný byl závěr jeho života – v krátké době přišel o mladšího syna, manželku a na podzim roku 1942 i o staršího syna Jiřího, talentovaného hudebního publicistu.

Lépe se vedlo jeho souputníkovi, bojujícímu za rozvoj kulturního života krajanů. Jaromír Herle dosáhl ve Vídni také úspěchů (druhý sbormistr ve Dvorní opeře, sbormistr krajanského spolku Lumír aj.), ale i on musel podstoupit přijímací martyrium způsobné smrtí Kovařovicovou. Měl však více štěstí – nebyl vystaven tak velkému konkurenčnímu tlaku jako Míšek. Herle slavil úspěchy jako sbormistr v Národním divadle a zejména jako sbormistr pražského Hlaholu. Ostatně hlaholské nahrávky řízené Jaromírem Herlem zaznívají i v pořadu a lze je označit za unikátní.

Richard Kubla, operní pěvec srovnatelný s legendami typu Karel Burian či Leo Slezak, je také vídeňským Čechem „sui generis“. Do Vídně odešel studovat zpěv a takřka přes noc se stal hvězdou Lidové opery a jen válka mu zabránila odejít do Metropolitní opery, která mu nabídla smlouvu. I jeho to táhlo po roce 1918 do Československa, ovšem ani o něj – na rozdíl od Kovařovice – Otakar Ostrčil příliš nestál. Při tehdejší krizi tenorů však musel Kublu, který mezitím působil v Novém německém divadle, zvát k pohostinským vystoupením. Kubla se stal jednou z hlavních tváří meziválečné opery Národního divadla, byl nepřehlédnutelnou pražskou postavou s ostravským dialektem a stal se významným představitelem rolí oper Bedřicha Smetany.

Skladatel Karel Moor psal v roce 1926 presidentu T. G. Masarykovi tato slova:

Proklínám chvíle, kdy jsem se po převratu touže v dáli po samostatné vlasti vrátil do Čech. Dnes návrat tam do ciziny je mi znemožněn – jsou tu děti, rodina… Co jsem všecko doma doufal nalézti.
Karel Moor

Moorův život byl ve své první polovině bohatý na různé existenční zvraty, na působení v různých zemích. Zkrátka pokoušel se uchytit, ale nedařilo se mu to z různých příčin. Jeho hořkost nepramenila jen z deziluze po roce 1918, významný podíl měla i jeho duševní choroba. Jeho českovídeňské období bylo jen epizodou, a to ještě ne bezprostředně před rokem 1918 – smyslem zařazení do Kontextů bylo spíše upozornit na to, že podobných krátkých životních epizod bychom našly stovky. I ony tvoří nedílnou součást dosud málo známé mozaiky s názvem „česká hudební Vídeň“.