Willy Russel: Shirley Valentine

V divadle Rokoko se na sklonku dubna poprvé představila ve více než dvouhodinové one-woman show s názvem Shirley Valentine herečka Simona Stašová. Projekt vznikl ve spolupráci Městských divadel pražských s agenturou FDA. Hra byla poprvé uvedena v roce 1986, v roce 1989 se dočkala filmového zpracování a u nás jsme ji dosud mohli vidět ve slovenské interpretaci Zuzany Krónerové. Je to příběh, který osloví každou ženu středního věku, která si pozvolna uvědomuje, že jí život v dennodenním plahočení utíká pod rukama a že veškerým svým úsilím si vysloužila jen pozici domácího robota, kterého nikdo nebere příliš vážně. A přitom si uvědomuje, že vlastně ještě není tak stará, aby její život skončil.

Shirley Bradshawová si vlastně nemá na co stěžovat. Je materiálně zajištěna, a manžel nechce nic víc, než aby večeře byla na stole přesně v té minutě, kdy vchází do dveří. Ale Shirley je osamělá. Zůstává celé dny sama jen se svými sny, vzpomínkami a protože si nemá s kým povídat, mluví jen se zdí a předměty v domácnosti. Až do chvíle, kdy jí aktivní kamarádka nabídne, aby jí doprovodila na dovolenou v Řecku. Ustrašená Shirley nejprve odmítá opustit nemilovanou, ale jistou domácí pozici ale nakonec trochu ze vzdoru vůči rodině přijme. Netuší, že tento pobyt pro ní bude katalyzátorem k tomu, aby se nejen zamyslela nad svým životem, ale získala také sílu ho změnit. Nevíme sice, jak to dopadne, ale stala se jedna podstatná věc - z bezmocné manželky se znovu stává někdejší Shirley Valentine.

Simona Stašová se společně s režisérem Zdeňkem Kaločem pustila do fyzicky i psychicky náročného monodramatu s velkým nasazením a podařilo se jim vytvořit působivý příběh plný proměn, kterým si herečka při premiéře vysloužila ovace vestoje.

Na scénu vstupuje tak trochu směšná uhoněná domácí puťku. Za zvuků McFerrinova pozitivního hitu Don´t worry be happy podobna slepici pobíhá po bytě, kvoká směrem k divákům, k němému sluhovi (tedy věšáku), a možná si ani neuvědomuje, že i při tom mudrování plní své úkoly jako naprogramovaný robot. Když vystoupí sama ze sebe a před očima nám kreslí všechny ty postavy, které ji obklopovaly a obklopují - nepříjemnou učitelku, která kdysi zakřiknutou ošklivou holčičku dusila svým pohrdáním, světáckou kamarádku Jane, zupáckého manžela, frackovitou dceru či senzacechtivou drbavou sousedku, máme skutečně pocit, jako by všichni ti lidé byli přítomni na scéně. Když se vrátí sama k sobě, vidíme znovu jen nervózní, ustaranou paničku, která jako by si přímo říkala o pohrdání ostatních. Že může být i jiná, signalizuje její první proměna. To když se navleče do elegantního kostýmku a vypravuje se na cestu. Je sice dost nesvá, ale přece jen - čekání na zázrak se odráží v jejích očích. V druhé půli se postupně začíná proměňovat přímo před našima očima. Napřed je to jen trochu potrhlá ženská v džínových bermudách, a ve vypůjčené průhledné halence, která je stejně osamělá jako byla předtím. Osměluje se jen postupně. V její konečné proměně v sebevědomou zářící ženu nehraje jedinou určující roli nenadálý milostný zážitek s řeckým seladonem, ale především probuzení ženského sebevědomí, změna pohledu sama na sebe. Když líčí svůj let vzhůru, je i pro nás diváky přímo hmatatelný. Simona Stašová působí v roli Shirley Valentine tak autenticky, že by její představení měli předpisovat na recept všem ženám, které právě prožívají krizi středního věku... a možná také jejich rodinám.