William Shakespeare: Marná lásky snaha. Raná komedie nejslavnějšího dramatika

Svou komedii Marná lásky snaha (Love's Labour's Lost) napsal William Shakespeare v letech 1593–4 a v mnoha motivech v ní nechal zrcadlit podobu i události renesanční Evropy – ať už se jedná o tehdy populární zakládání akademií, včetně té na dvoře navarského krále Jindřicha III., či o princeznu Markétu z Valois a její temperamentní dvorní dámy, které král skutečně přijal. Své místo tu našla i v té době s oblibou citovaná historka o nezdařených námluvách poselstva Ivana Hrozného, který se rozhodl pojmout za manželku některou z dvorních dam královny Alžběty – dramatik tuhle komickou událost vetknul do scény masek, v níž si král a jeho přátelé namlouvají francouzské dámy v převlečení za Moskvany.

Aristokratické dvoření a marnou snahu dostihnout objekt své touhy rozprostřel Shakespeare tedy mezi čtveřici navarských pánů, v čele s bystrým a výmluvným Bironem, a čtyři francouzské krásky, které zavítaly na královský dvůr v ten nejméně vhodný čas, protože král a jeho společníci se právě upsali přísné askezi. Již tohle základní rozložení zájmů, okolností a sil dostatečně kypří půdu pro komediální i dramatické střety; autor však do symetrické, vznešené hry, nechá vtrhnout celou plejádu svérázných dellartovských postav – chlubivého vojáka a jeho páže, děvečku s vesničanem, učitele i faráře. Ti s sebou vedle série situačních nedorozumění, přinášejí především živelnou komediálnost, jež vrcholí ve scéně oblíbeného „divadla na divadle“.

Pestrost charakterů, motivická vrstevnatost a proměnlivá dynamika situací mají svůj svorník v jazykové rovině hry – Marná lásky snaha je velkolepým koncertem řeči a slova. Shakespearovský blankvers přechází do rýmovaného verše a odtud do prózy a zpět, plynule a podle nenápadných, ale přesných vnitřních zákonitostí hry. Dialogické výměny doprovázejí až marnotratně bohaté slovní hříčky. Ne nadarmo připomíná překladatel Martin Hilský v souvislosti s tímto dílem termín „hostina jazyka“.

Shakespearova raná komedie je jakousi „summou“ renesanční poetiky a rétoriky, zároveň svou hravostí, dravostí i chytrostí může připomenout nejlepší Mozartovy komické opery. Jazyková hra tu je štěpnou reakcí slov uvolňující sémantickou energii.
Martin Hilský

Síla a možnosti slova jsou vyjadřovacím prostředkem i tématem zároveň – vždyť cesta postav za skutečnou láskou musí vést přes opuštění „frází z hedvábí“ k hledání upřímnosti v podobě „soukenného ano a režného ne“. A že to bude cesta trnitá, stvrzuje autor překvapivě otevřeným koncem, kdy komediální hravost náhle rozfouká závanem smrti a přidá nečekaně vážný tón.