Sladké jsou někdy plody protivenství. Poslechněte si Osudy Martina Hilského!

Hilského Československo: portrét doby

Své Osudy pojal Martin Hilský, zprostředkovatel nejenom anglicky psané literatury, ale i anglické noblesy a humoru, rovněž jako dramaticky a místy velice vtipně vykreslený portrét doby. Jestliže jej na Shakespearových hrách baví ambivalentní a paradoxní vidění skutečnosti, pak podobným způsobem přistupuje i k vyprávění o vlastním životě, v němž se tragické momenty mísí s momenty komickými či radostnými.

Zázemí, kde vzdělání, navzdory všeobecnému úpadku doby, hrálo primární a nezastupitelnou roli, mu vytvořili jeho rodiče, na které s láskou a úctou vzpomíná. Malý Martin chodil do anglické mateřské školky, později měl soukromé hodiny angličtiny. Na gymnáziu se věnoval latině, francouzštině a ruštině, před cestou na prázdniny do Itálie se sám obstojně naučil italsky. Na vysoké škole jej kamarád přemluvil, aby spolu s anglistikou místo češtiny studoval hispanistiku.

Přelomové paradoxy

Rok 68 převrátil studentovi Hilskému život doslova naruby. V květnu zažil obrovskou tragédii v podobě nečekaného úmrtí maminky, v srpnu národní tragédii v podobě sovětské okupace. Přesně v duchu citátu z komedie Jak se vám líbí, který pronese vévoda vyhnaný do exilu, však mohl dokonale pochopit onen shakespearovský paradox: sladké jsou někdy plody protivenství. Ve dnech, kdy zmatení okupanti brázdili Letnou tanky a neváhali střílet do zoufalých Pražanů, dostal zdrcený pětadvacetiletý Martin Hilský zprávu, že byl jako jediný z Československa vybrán na devítiměsíční stáž do Oxfordu.

Opojení ze studia a pluralitní oxfordské univerzitní společnosti však po návratu brzy vzalo za své. Martin Hilský sice působil na katedře anglistiky, ale v akademické kariéře nemohl postupovat. Docenturu mohl dokončit až v první polovině osmdesátých let a profesorem se stal až v roce 1993, tedy ve svých padesáti letech. Dusné atmosféře na fakultě v normalizačních sedmdesátých letech tedy nakonec mohl poděkovat za své první předmluvy, doslovy, a zejména překlady pro Odeon. Výbor svých esejů o britské a americké literatuře pak v roce 2009 vydal na popud svého bývalého studenta Petra Onufera ve svazku s názvem Rozbité zrcadlo. „Mou ctižádostí bylo proměnit ten takzvaný bezvýznamný žánr, tedy doslov, v literární esej. A literární esej, to už je umění.“

Šlo to nepodepsat

Temnou kapitolu Osudů Martina Hilského tvoří pokusy příslušníků Státní bezpečnosti přimět jej k psaní textů zcela odlišného charakteru, než jsou literární eseje, a to takzvaných zpráv o styku... Cesty do USA, Oxfordu a později i Cambridge samozřejmě působily značně podezřele, podobně jako občasné návštěvy amerického velvyslanectví. Přestože si Martin Hilský prošel výslechem a několika velmi nepříjemnými setkáními s vyšetřovateli v civilu, odmítl kohokoliv udávat. „Šlo to nepodepsat,“ říká, „je to stejné, jako když nemůžete něco jíst nebo pít.“ O to horší rozčarování prožil začátkem devadesátých let, kdy ve své složce, vedené StB, objevil jména některých svých studentů i kolegů z fakulty. Na listopad roku 1989 pak vzpomíná jako na dobu nejenom vlastního tvůrčího vzepětí, ale i tvůrčího vzepětí společnosti.

Vystřízlivění

Devadesátá léta byla pro všechny vystřízlivěním. Ideologické hledisko vystřídalo hledisko ekonomické a Martin Hilský se jako nový ředitel Ústavu anglistiky a amerikanistiky potýkal s odlivem pedagogů, kteří odcházeli za výnosnějším zaměstnáním. Rychlé změny ve velkém postihly i český kulturní provoz. Z nakladatelství mizeli redaktoři a objevovala se řada velmi špatných překladů, vyprazdňovala se divadla, literární časopisy bojovaly o existenci... Martin Hilský tehdy sám obtížně sháněl finance na první bilingvní vydání Shakespearových dramat.

Vím, kde Josef V. Sládek položil pero nebo tužku

Profesor Martin Hilský si předsevzal a splnil takřka nesplnitelné úkoly. Na rozdíl od všech svých předchůdců přeložil všech osmatřicet her Williama Shakespeara, které vyšly v jediném svazku s rozsahem tisíc sedm set stran. Své práci obětoval čtyřicet let života. Výdrži se naučil v mládí, když běhal dlouhé tratě. „Měl jsem víc štěstí, než si zasloužím, byl to pro mě sen, takovou knihu udělat, Mount Everest. Ocitl jsem se v situaci, kdy už jsem nemohl dolů. Vylézt jen do dvou třetin by byla velká prohra. Vím, kde Josef V. Sládek položil pero nebo tužku. Přeložil třicet tři a půl her a zbývalo mu pouhých pět.“ Když došel k tomu místu, zamrazilo ho. Kolega a překladatelský souputník Jiří Josek jich přeložil třicet pět.

Vzdělanost musí být prioritou

Přestože se situace v nakladatelském i divadelním provozu od let devadesátých nesrovnatelně zlepšila, profesor Hilský neopomene připomenout jeden z velmi aktuálních, chronických českých paradoxů: „Ve volebních programech se pořád mluví o podpoře vzdělanosti, ale nikdy to nebylo prioritou. Právě u humanitních oborů je to podcenění bolestivé a v žádném případě společnosti neprospívá, protože neumožňuje lidem, aby se svému oboru věnovali naplno.“