Vztahy se propisují do tvaru. Objekty na výstavě Moniky Immrové Tříbení vedou dialog s okolním prostředím
V prostředí okolo nás vidíme různé tvary neustále. A když je necháme na sebe působit, můžeme si představovat hmoty a síly, které je utvářejí. Někomu se začnou vybavovat emoční asociace, ve vztazích hmot cítíme metafory našich vnitřních pocitů. Někteří zase uvidí spíše fyzikální a mechanické síly a dobrodružství formy, která na jejich základě vzniká.
Otevře se nám pak nekonečné pole významů, ať už je do díla vložil sám autor, či je nacházíme sami, na základě vlastních představ. To platí jak pro architekturu, tak pro výtvarné umění. A výstava spojuje oba tyto světy v bezprostředním kontaktu. Tvary architektury, které vidíme za okny v přímém zákrytu s výtvarnými objekty, jakoby ztělesňovaly podobné vztahy a byly formovány podobnými silami.
V objektech Moniky Immrové můžeme například zkoumat různé způsoby přechodu jednoho tvaru v druhý. Od Zaoblení, přes Ohnutí, Záhyb, Zalomení, až ke Zlomení.
Tvář Pýthie, jejíž veškerý tvar je tvořen jen nepatrným zaoblením, kde tato téměř neexistence tvaru – rysů tváře, může symbolizovat Pýthiinu věštbu, kterou podle pověsti nešlo přímo vyčíst z řečených slov, jakoby tyto explicitní tvary – slova, byly nadbytečné. Nepatrný záhyb podstavy objektu prozrazuje vratkost zdánlivé stability. Na hraně jediného zalomení v jinak oblém těle se koncentruje veškeré vnitřní napětí. Zlomy geometrických reliéfů jakoby pukaly v místech koncentrace energie působící ze středu.
V zákrytu, za okny místnosti pak vnímáme podobné tvary, které s tvary soch vedou dialog. Pozvolné zaoblení vikýřů (tzv. volských ok) v kontextu oblouků reliéfů – oblouk, jako rozevření pohledu. Zakroužení kupole kostela jako symbol nebe – schraňujícího i otevřeného, stejně jako těla sochy, schouleného dovnitř a současně rozevírajícího se ven. Lomený štít oproti tomu jakoby prořezával nebe skrz, mířil výš, do přesného bodu, stejně jako zlomy v reliéfech. Římsa jako rozhraní, které odděluje, co patří k zemi, a co k nebi, tak jako hrany soch oddělují světy: před a za, pod a nad. Drapérie barokních soch na ochozu kostela, převádějící gesta těla do vztahů mezi tíží a lehkostí.
A když opustíme výstavu, možná podobné vztahy uvidíme ve tvaru lidských těl, jejich pohybu, gestu, vzájemných doteků, stejně jako třeba za tvary i obyčejné architektury v ulici.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
-
Ludvík Souček: Prouklovi kočkeni. Dokážou se lidé sžít s nově objevenými podivnými tvory?
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Jakob Wassermann: Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
