Vzali mého Pána (prázdný hrob - Jan 20,13)

Není to tedy onen známý kostel, postavený na místě, kde svatá Helena ve třetím století vykopala tři kříže, považované za ty, na kterých byl umučen Ježíš a dva zločinci. Mimochodem, svatá Helena byla pozoruhodná žena. Stala se manželkou pozdějšího římského císaře a měla s ním syna Konstantina, kterému se říkalo "Veliký". Její muž se s ní ovšem rozvedl, protože v duchu soudobých intrik považoval za momentálně výhodnější oženit se s dcerou císaře Maximiána, a v jistém smyslu měl pravdu, neboť po něm získal moc. Potom ale umřel a znovu se rozhodovalo, kdo bude vládnout Římu.

Mimochodem, křesťané byli v té době pronásledováni, a když bylo Heleně kolem padesáti, přijala ona sama víru v Krista. Zdá se, že to byl okamžik zlomu. Zanedlouho přišla totiž slavná bitva jejího syna u Milvijského mostu severně od Říma - a šlo v ní doslova o všechno. Proti Konstantinovi se postavil jeho nevlastní příbuzný, Maximiánův syn Maxentius. A poutavé to bylo nejenom z vojenského, ale i z náboženského hlediska.

Konstantin věřil ještě v antické bohy, ale večer před bitvou měl vidění - spatřil planoucí kříž a uslyšel slova: "V tomto znamení zvítězíš". Na všechny štíty dal okamžitě vyrýt kříže. Jeho nepřítel Maxentius měl ohromnou vojenskou převahu, ale s bohy to chtěl mít taky v cajku - zašel pro změnu do věštírny, kde mu řekli slavnou předpověď: "Když překročíš řeku, zahyne nepřítel Říma". On se zaradoval a vůbec nezkoumal, kdo to vlastně je, ten "nepřítel Říma". Chyba lávky, věštba byla totiž velice rafinovaná. Konstantin posléze zázračně zvítězil, stal se křesťanem, ukončil pronásledování a vydal slavný edikt Milánský, který zaručoval následovníkům Krista náboženskou svobodu. Psal se rok 313.

Vraťme se ale do starší minulosti, do chvíle, kdy byl Ježíš popraven. Ať už ležela Golgota kdekoliv, zajímavé je, že v dějinách křesťanství sehrály ženy stejně důležitou roli, jako muži - jen trochu jinou. O svaté Heleně už byla řeč a tady se vydaly ženy k pohřebišti. Hroby byly v té době menší jeskyně, zatarasené kamenem. Jenomže kámen tam nebyl, a jak se vzápětí ukázalo, tělo taky zmizelo. Vypadalo to jako znesvěcení hrobu. Ale pak se objevil Ježíš a všechno bylo jinak. Marii oslovil jménem, a ona ho poznala. Ženy pak běžely za učedníky a ti se ujali iniciativy, i když mělo nastat ještě pár velice převratných událostí.

Ženy u prázdného hrobu|foto: Berna Lopez, www.evangile-et-peinture.org

Ženy byly zkrátka na počátku toho všeho. Jestliže biblický příběh o stvoření člověka v ráji začíná Adamem a pokračuje Evou, pak příběh o vzkříšení v Jeruzalémě začíná ženami a pokračuje učedníky. Možná to má jistou, velice nadčasovou logiku. A možná je - kvůli téhle logice - nejlepší, když muži i ženy prostě a jednoduše zůstanou tím, čím jsou. I když je ten příběh na místě zvaném Golgota o něčem úplně jiném.