Vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče. Úvaha k narozeninám Ivana Wernische

18. červen 2018
Básník Ivan Wernisch

Ivan Wernisch, asi nejinspirativnější český básník současnosti, u kterého nikdy nevíte, čím vás překvapí, má dneska narozeniny. Všechno nejlepší! 

Když mě v červnu roku 1988 nevzali na filozofickou fakultu, celé dny jsem se sám flákal po zelené Praze, psal blbé básně a po večerech si doma dokola prohlížel fotografie básníků ve Slovníku českých spisovatelů z roku 1964.

Na jedné fotografii byla tvář, která mě přitahovala: mladý muž, černé vlasy, třídenní strniště; byl hezký, nejhezčí ze všech ve slovníku – a věděl to. Ty tmavé vousy, které mu tolik slušely, a podmračený pohled jakoby upřený na nějaký detail (trochu chtěně melancholický, ale nijak zvlášť).

Byl to básník a jmenoval se Wernisch a byl nejmladší ze všech autorů, o nichž se ve slovníku psalo (na fotce mu bylo 22) – a já, aniž bych kdy slyšel jeho jméno, aniž bych četl jediný verš, který napsal, jsem se k té fotografii neustále vracel.

02411184.jpeg

Něžná i přezíravá tvář, exotické příjmení, vzrušující, tajemné tituly sbírek Dutý břeh a Loutky – tohle dohromady byla první báseň, kterou jsem si od Ivana Wernische přečetl. A mnohokrát za sebou. Nerozuměl jsem jí vůbec a rozuměl jsem jí báječně – vypadá to, že přesně kvůli podobným pocitům jsou verše na světě. Tím pádem tohle – W. fotka, W. jméno a tituly W. knih – byla vůbec první báseň, kterou jsem v životě četl.

Když jsem si po nějaké době opatřil Wernischovu sbírku Zimohrádek z roku 1965, bezpochyby jednu z nejslavnějších českých básnických knih 60. let (což jsem v žádném případě tehdy netušil), přečetl jsem si jako první báseň Pampelišky (jistě proto, že byla kratičká; lenost byla mým řemeslem odjakživa). Zněla takhle:

Pampelišky

Pěší pomocníci lovců
vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče,
v pampeliškách stojí chrti
se žlutýma očima.

Jak popsat po tak dlouhé době, co se tenkrát stalo? Jak do toho nemíchat, co si o té básni myslím dnes? Zůstal jsem doslova jako opařený – a myslel na jednu jedinou věc: tohle je tak jednoduché, to je tak snadné, že to snad ani není možné – vždyť takhle psát taky dovedu, tohle přece umím!

Myslím, že ten závratný pocit nevyplýval především z dojmu, že tu báseň mohu bez obtíží kopírovat (i když to taky!). Ne, to vzrušení bylo tak nějak „širší“, znamenalo víc: velké vydechnutí, poznání, že báseň (každá báseň) není něco obtížného, někde daleko, něco, co se musí pracně dobývat, k čemu člověk dospívá urputnou, spíše smutnou prací. Na vlastní oči jsem viděl, že báseň je šťastný nález, k němuž se dospívá s lehkostí, která je vždycky skryta na dně básnické práce. Já se tak bál – a už se nebojím!

I dnes si myslím, že verše se nedolují, že práce na básni musí v zásadě a v hloubce ubývat lehkonohým tempem, že básník slova nehledá, jen bleskurychle vybírá z toho, co se mu nabízí, co kolem něho při psaní poletuje v hustých hejnech. Cesty řeči, jejího spádu, rytmu, tónu se při psaní otevírají jedna za druhou, vidiny se míhají – a básník bleskurychle volí, ne doluje. A když to nejde, má jít dělat něco jiného. Svět se nezboří. Ivan Wernisch je můj učitel lehkosti, lehkomyslnosti.

S brokovnicí pod kabátem se vypravil básník Ivan Wernisch do českých knihkupectví

02775870.jpeg

Netřeba se obávat o něčí život ani zdraví. S brokovnicí pod kabátem je název nové sbírky autora, literáta, překladatele a objevitele zapomenutých básníků Ivana Wernische.

Jako bych se tehdy dotknul něčeho, co dávno znám. A přitom jsem vůbec nevěděl, co čtu, nerozuměl jsem a ničemu se to nepodobalo. A jako bych zavadil o někoho, koho dávno znám – a přitom je jisté, že se vidíme poprvé. Když si dnes čtu Pampelišky, vidím podrobnosti tehdejšího ohromení.

Ta báseň je fragment, kus něčeho: jako by se kolem toho čtyřverší povalovaly v letním vedru další strofy, které jen nejsou vidět – tohle stačí, zbytek dobrodružství si domysli! „Pomocníci lovců“ tu lámou tyče! „Tyče“ jsou myslím nejdůležitější slovo v té básni. Není zřetelné, co dělají a proč to dělají, není jisté, co vlastně drží v rukou.

Od slova „tyče“ vede báseň do mnoha směrů: v mém případě k vesnici, kde jsem tehdy žil, ke dvorkům plným dřevěného harampádí; také do 15. nebo 16. století, třeba k obrazům Hieronyma Bosche, na nichž se odbývají různé nezřetelné procedury; a také do něžné kresby dítěte, v níž se nevinnost pojí se zlým snem.

A pak ten název Pampelišky! Báseň by se klidně mohla jmenovat Jelen nebo Chrti nebo Pomocníci. Vždycky by to byl úplně jiný text. Jmenuje-li se Pampelišky, nejsme si jisti, zda se první dva verše neodehrávají mezi stonkami těch žlutých květin a my se na všechno nedíváme okem střevlíka.

Spustit audio
autor: Petr Borkovec