Vnitřní svoboda je nejdůležitější. František Skála hlavním hostem ArtCafé na střeše Paláce Lucerna
Narozeniny nového programového schématu Vltavy oslavilo i ArtCafé. Petr Fischer zhodnotil uplynulý rok a nastínil nejbližší plány, František Skála mluvil o umělecké tvorbě v „rozbředlé době“.
František Skála je umělcem, který s oblibou překračuje žánry. Hlavním polem jeho tvorby je výtvarné umění, vystupuje ale také jako muzikant s kapelami Tros Sketos, Finský Barok nebo MTO. V minulém roce vystavoval ve Valdštejnské jízdárně, v současnosti se věnuje tomu, co jej naplňuje nejvíc – svobodné tvorbě. „Já teď nic nepřipravuju a jsem za to strašně šťastnej. Jen tak si něco maluju a vůbec nevím, jak to dopadne. To je ta největší svoboda.“
Dnešní umělci hledají svobodu jen těžko
Čtěte takéPohřbení zaživa, malování jiskrami nebo práce s nahodilým textem. Jak vypadaly klauzury na AVU?
František Skála vidí nevýhodu dnešní doby v tom, že umělci nemají hranice, v umění je všechno dovoleno. Na příslušných školách se navíc podle něj studenti učí hlavně to, jak svou tvorbu prodat a upozornit na ni. Umělcům navíc brání v autentické tvorbě přemíra informací a zdá se jim, že už všechno bylo uděláno. Jeho generace byla podle něj v tvorbě samotné paradoxně svobodnější: „My jsme se prosadit nemohli, to, co jsme chtěli dělat, bylo za totality zakázané, a tak jsme si radostně tvořili pro sebe. A měli jsme to štěstí, že jsme po revoluci, v době svobodné, měli díky skupině Tvrdohlaví už umožněný start.“
Podle Františka Skály chybí často dnešním umělcům základní zvládnutí řemesla. Podle něj se lze zlepšovat jen neustálým plněním úkolů, které umělec postupně ukládá sám sobě. Vymezení mantinelů je v tvorbě vždy prospěšné. „Krása tvůrčího procesu je v tom, že je to zápas, který se vybojovává, a během každé vteřiny se musí dělat tisíce rozhodnutí, jestli a proč tak, anebo tak – člověk musí vědět, co chce,“ říká František Skála.
Nezvykle extrovertní výtvarník
Jiná oblast tvorby, ve které se František Skála realizuje, vyvrací klišé o samotářských výtvarných umělcích. V hudebních uskupeních, ať už jsou to Tros Sketos nebo Malý Taneční Orchestr, jde často až za hranici bizarnosti. Co ho k tomu vede? „Potřeba zábavy, kterou člověku nikdo jiný neudělá líp než on sám. Potřeba pobavit se až do trapnosti – to je mimochodem zase něco, co dnešní mladé generaci chybí: nebát se být trapný. Jakmile máte tenhle základ, máte absolutní svobodu.“
Poslechněte si záznam celého ArtCafé, které jsme vysílali v rámci narozenin Vltavy ze střechy Lucerny, včetně hudebního bloku písní o rozhlase s komentářem Pavla Klusáka.
Související
-
Malíř Adam Kašpar: Na klasickém obraze je vždycky poznat, co je špatně
O tom, jak různě se dá zachytit příroda a krajina, v ArtCafé diskutovali umělci Adam Kašpar a Stanislav Poláček.
-
Dominik Lang: Mistrovskému vedení ateliéru jsem se chtěl vyhnout
Už před pěti lety hodnotila porota Ceny Jindřicha Chalupeckého sochaře Dominika Langa jako jednoho z nejslibnějších mladých umělců na české i mezinárodní scéně.
-
Tereza Stejskalová: Galerie by měla být kritická i sebekritická
V nedávno uveřejněném článku popsala, jak funguje Národní galerie zevnitř. Při práci na výstavě se prý potýkala s naprostou neprofesionalitou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.