Vnitřní svět člověka je jediná relevantní realita. Dumitru Crudu představuje své texty na Měsíci autorského čtení

Dumitru Crudu
Dumitru Crudu

„Zajímá mě subjektivní vidění a prožívání věcí, protože to je skutečná realita," říká v rozhovoru pro vltavskou Mozaiku moldavský básník, prozaik, dramatik a publicista Dumitru Crudu. Přestože vystudoval žurnalistiku a filologii, jeho hlavní životní náplní se nakonec stala literatura.

Napsal několik nekonvenčních básnických sbírek a dramatických textů, jeho doménou je ale próza: románový debut „Jatka v Gruzii" svou syrovostí a vypjatou erotičností připomíná tvorbu postmodernisty Chucka Palahniuka, sbírka povídek „Lidé z Kišiněva" zase přibližuje napjaté ovzduší kolem zfalšovaných parlamentních voleb v roce 2009. Moldavská metropole je také dějištěm většiny textů v povídkových knihách „Pozdravujte Trockého" a „Smrt veverky".

Začíná Měsíc autorského čtení. Vltava bude u toho

Pavel Kohout

V brněnském Divadle Husa na provázku začne dnes večer největší středoevropský literární festival, jehož zahajovacím večerem provede živě vltavská redaktorka Markéta Kaňková. Během července se pak v Brně a dalších čtyřech evropských městech představí desítky domácích i zahraničních autorů. Letošním čestným hostem festivalu budou spisovatelé a spisovatelky z Rumunska.

Měsíc autorského čtení vás prezentuje jako ironického stenografa z Moldávie. Jak dobře vám padne tohle označení?

Myslím, že mě i mou tvorbu vystihuje velmi dobře. Ironie hraje v mých textech důležitou roli, často se dokonce stává postavou. Myslím, že ironie představuje dobrý způsob, jak přistupovat k tragickým a smutným situacím a zkušenostem. V mých textech je ironie často východiskem, ale i záchranou pro postavy, které se často vyskytují v bezvýchodných situacích, takže jim nezbývá nic jiného, než si dělat legraci, než utéct k ironii. Nejen, že jim nic jiného nezbývá, ale taky je to zachraňuje. Ironii zároveň používám jako výpůjčku z postmodernismu, protože prostřednictvím ironie lze dát věcem zcela jiný smysl.

Jste autorem řady básnických sbírek a dramat, vaší doménou je ale próza. Proč jste si jako médium svého vyjádření vybral právě prózu? A jak se stalo, že jste se stal spisovatelem?

Od malička jsem měl jeden sen, a to být fotbalistou. Odmalička jsem hrál za profesionální družstvo, se kterým jsme měli četné úspěchy. Později jsem ale onemocněl, a musel jsem fotbalu nechat. Tehdy jsem se začal věnovat literatuře. Další věc je ta, že jsem byl dlouho osamělý. Byl jsem jedináček, sestra se narodila, až když mi bylo patnáct. Hodně sám jsem byl i v době, kdy jsem odešel z domova, a studoval jsem ve Tbilisi a Kišiněvě. Abych z této samoty unikl, představoval jsem si jiné světy, jinou realitu, která by jinak neexistovala. Byl jsem hodně plachý a izolovaný, a literatura mě v podstatě zachránila, stala se pro mě smysluplným způsobem existence. V neposlední řadě mám literaturu i v genech. Mezi předky mám básníky a spisovatele, kteří tvořili v 19. století, takže i po nich jsem asi něco zdědil.

Člověk, který ze svých postojů neuhnul ani o píď. Vychází beletrizovaný deník Vadima Deloneho

Vadim Delone

„Jedenadvacátého srpna ráno jsem se dozvěděl, že sovětské tanky vjely do Prahy. Pocit ponížení, bezmoci, zoufalství a studu za mou vlast byl nesnesitelný," píše v úvodu knihy Portréty v ostnatém drátu ruský básník, spisovatel a disident Vadim Delone, který se 25. srpna roku 1968 vydal společně s přáteli na Rudé náměstí v Moskvě na znamení protestu proti okupaci Československa.

Jste zakladatelem literárního směru, který jste nazval frakturismus. Jak tento směr vznikl a čím se vyznačuje? Co ho charakterizuje?

Frakturismus jsme založili společně s básníkem Mariuszem Januszem v roce 1998. Tehdy jsme sepsali literární manifest a publikovali ho v literárních časopisech v Rumunsku, protože tehdy jsme oba žili v sedmihradském Brašově. Právě tady nás jedné noci na ulici zbili místní chuligáni. A my, místo toho, abychom šli na policii a podali stížnost, sedli jsme si a sepsali tento manifest. Naším hlavním cílem bylo dělat literaturu jinak, a to tak, aby existovala naprostá jednota mezi tím, kdo jsme, jak žijeme, a tím, co píšeme. Aby literatura co nejjasněji a nejpřímočařeji odrážela náš život. Úplně nejdůležitější pro nás ale bylo vymyslet jiný jazyk pro popis života a každodennosti, nový jazyk reality. Abych dal konkrétní příklad – jsme v Brně, a když jdeme po ulici, nebe je zatažené. Říká to ale něco o skutečnosti? My frakturisté tvrdíme, že nikoli. Nebe je zatažené úplně stejně v Praze, Ostravě, Bratislavě nebo v Kišiněvě. Nám jde o to říct něco unikátního, zásadního. Jaké reakce to v nás vzbuzuje? Jaké pocity a myšlenky to v nás evokuje? Co se v nás děje, když pozorujeme zatažené nebe? Jde v podstatě o přesun pozornosti z objektu na subjekt. Pozorovatel je nejdůležitější, nejdůležitější je, co se v něm odehrává a co v něm daná situace vzbuzuje. To je skutečná realita, a ta nás zajímá.

Je frakturismus stále živý směr? Tvoří v jeho rámci současní moldavští autoři?

Od manifestu uplynulo dvacet let. Počet frakturistů nejprve stoupl, potom klesl, potom se objevili další zainteresovaní autoři. Poté, co jsme publikovali rozhovor na serveru iliteratura, se dokonce přihlásil jeden český básník s tím, že by se chtěl přidat k frakturismu. Nevzpomenu si teď bohužel na jeho jméno, ale mohu později dohledat. Není ale ani tak důležité, kolik autorů se k tomuto směru hlásí, jako spíš díla, která pod jeho vlivem vznikla. Například frakturistický román Ionuț Chiva Šedesát devět, nebo básnické sbírky Mariusze Janusze či Domniky Drumey, já sám se taky snažím psát v tomto duchu. Pravdou ovšem je, že naše životy se od roku 1998 hodně změnily. Z Mariusze Janusze, který byl vždy rebel a buřič, se stal mnich. Stejnou životní trajektorii opsal i Ștefan Baștovoi. Jiní básníci, kteří byli v mládí revolučně zaměřeni, zase změšťanštěli a zburžoazněli, a stejnou proměnou tak logicky prošla i jejich literární tvorba. I přesto ale frakturismus jako směr žije dál. Náš manifest byl přeložen do několika světových jazyků – angličtiny, francouzštiny nebo polštiny.

Vraždy novinářů a vazby mafie na nejvyšší patra politiky. Iva Procházková představuje román Nekompromisně

Iva Procházková

Po kriminální televizní sérii „Vraždy v kruhu" a dvou detektivních románech „Muž na dně" (2014) a „Dívky nalehko" (2016) přichází spisovatelka Iva Procházková s novým textem. Autorka známá převážně jako úspěšná tvůrkyně knížek pro děti a mládež v něm tentokrát vkročila na pole politického thrilleru.

Váš první román, psaný v duchu frakturismu, se jmenuje Jatka v Gruzii. O čem jste v něm psal?

Tento román vznikl v době, kdy jsem byl chudý student, a žil na okraji společnosti. Je to román o lidech na periferii Sovětského svazu, kteří byli ze společnosti vyloučeni: nejen o studentech, ale i o básnících, hercích a dalších bohémech. Je to román o minulosti, které se nedá nijak zbavit, která lidi neustále pronásleduje a ovlivňuje.

Po románovém debutu následovalo několik povídkových sbírek: Lidé z Kišiněva, Pozdravujte Trockého nebo Smrt veverky. Jakým tématům se v nich věnujete? Na jaké situace a životní zkušenosti v nich zaostřujete?

Povídky jsem začal psát asi před pěti nebo šesti lety, a od té doby píšu jednu povídku denně. Píšu je v duchu frakturismu a snažím se u čtenářů vyvolat dojem, že se jedná o věci, které se mi staly, i když jsou vymyšlené. Nejdůležitější ze všeho jsou pro mne postavy, nejčastěji dobrodruzi a pikarové, kteří prožívají nejrůznější dobrodružství. Není ale ani tak důležité, co tyto postavy dělají. Mým záměrem je říct jejich prostřednictvím něco o současné realitě, o světě, o historii. Chci především reflektovat svět po roce 1990, který se razantně změnil. Mé postavy bývají z těchto změn překvapené a zaskočené. Nebyli na ně připraveni a mají problém se na ně adaptovat.

Frida Kahlo a její mistrovská díla. Monografie mapuje bouřlivý život mexické malířky

Fridy Kahlo a její mistrovská díla

Komplexní vhled do života a tvorby mexické malířky Fridy Kahlo nabízí nová monografie anglického autora Juliana Beecrofta. Kniha Frida Kahlo a její mistrovská díla mapuje osobnostní i tvůrčí vývoj originální umělkyně, která se odmítala stát pasivní obětí svého osudu, a místo toho začala jedinečným jazykem, který ji proslavil po celém světě, malovat svou vlastní realitu.

Jaké texty jste vybral pro Měsíc autorského čtení? Z jakých textů budete na festivalu číst?

Pro Měsíc autorského čtení jsem vybral úvodní úryvek ze svého posledního románu Narozeniny Michaela Michailoviče. Jedna postava se v něm v roce 1968 dostane do Československa, konkrétně do Prahy, jako voják okupačních vojsk. Má postava ale z armády dezertuje. A to proto, že si pamatuje, jak mu o Praze vyprávěl jeho otec, který ji v roce 1945 osvobozoval s Rudou armádou. Uteče, a je chycen, a za svou touhu vidět svobodnou Prahu draze zaplatí, protože je zavřen do blázince. Vybral jsem ještě další text. Je o tom, jak obyčejný anglický zahradník přijede jako turista do Kišiněva. Lidé si ho ale spletou a považují ho za významného anglického spisovatele. Z této záměny pak samozřejmě vyplynou mnohé komické a absurdní situace.