Vnitřní hlas mi řekl, že je čas na obyčejné věci. Malíř Libor Lípa pro GASK namaloval polévkové mísy i čajové sáčky
„Stane se, že měsíc nebo dva nic nenamaluju, protože ke mně nic nepřichází. Člověk neustále přehodnocuje, nikdy neví, jestli z hlavy právě nevyhodil tu správnou kresbu,“ říká moravský rodák Libor Lípa, jenž stál před třiceti lety u zrodu Mikulovského výtvarného sympozia. Jak to vypadá, když tento muž maluje klid? Odpověď nabízí výstava v kutnohorském GASKu a také rozhovor ve Vizitce, kam pana Lípu pozvala Markéta Kaňková.
Chaïm Soutine a Paul Cézanne. Dva malíři, kteří už v mladém Liboru Lípovi způsobovali chvění. Cézanne jej dodnes fascinuje systematičností a variováním stále stejných motivů (k této tvarové a tematické redukci by pan Lípa také rád jednou došel), Soutine se ho dotýká svou až zvířecí energií.
Libor Lípa má v sobě něco z obou těchto osobností světové malby, v současné době ale směřuje spíš do fáze klidu. „Snažím se poslouchat vlastní tělo. Jeho hlas mi říkal, že teď je potřeba se zklidnit a udělat něco hezkého, nad čím v době válek a nemocí nemusíme tolik přemýšlet,“ říká na konto obrazů polévkových mis, plovoucích kachen či pytlíků s čajem vystavených na výstavě pojmenované Obyčejné věci v kutnohorském GASKu. Výstava připravená speciálně pro toto místo dává návštěvníkovi prostor zamyslet se nad tím, že kromě starostí na světě existují i zdánlivě obyčejné věci jako stůl, jídlo nebo rodina, v jejichž společnosti člověk přirozeně zpomalí.
Vášeň, nebo nemoc?
U pana Lípy to tak ale nebylo vždycky. Pod vlivem rodičů, tvrdě pracujících Moraváků, jako zvídavý kluk i mladý student brněnské střední umělecké školy naopak akceleroval. „Od doby, kdy jsem začal myslet, jsem si pořád něco kreslil a překresloval z knížek. Bylo to tak intenzivní, že si naši mysleli, že to přechází v nemoc,“ vzpomíná Libor Lípa na roky, kdy mu maminka z prodejny košil nosila papíry, jimiž byly košile napnuté. Malý Libor všechny pomaloval. „Nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného, snad kromě krejčoviny. Ten dekor se v mé práci myslím trochu odráží dodnes,“ konstatuje.
Libor Lípa je také jedním ze zakladatelů třicet let trvající tradice Mikulovského výtvarného sympozia, které v roce 1994 díky pracím členů skupiny Tvrdohlaví či fotografa Jindřicha Štreita poprvé rozsvítilo šedé parky a ulice tohoto jihomoravského města. Klíčem k udržení tradice jsou podle hosta vltavské Vizitky jednoduchá pravidla – kurátor předchozího ročníku zvolil kurátora následujícího ročníku – a také tvůrčí svoboda: během pěti týdnů sympoziu vyčleněných vytvářejí oslovení umělci pouze to, co sami chtějí. „Rád bych, aby sbírku, kterou jsme za ty roky shromáždili, jednou vystavila nějaká galerie. Je to velká a opravdu kvalitní sbírka,“ uzavírá Libor Lípa.
Související
-
Malíř Jan Merta: Bojím se, že se lidi budou bát. Strach zkresluje myšlení i pohled na skutečnost
Putine, jdi do háje! To byla jedna z prvních vět, které malíř, jenž do kontextu českého výtvarného umění vstoupil na začátku 80. let, ve Vizitce pronesl.
-
Malíř Jan Pištěk: Nařídil jsem si, že budu jiný než táta. Nezaměnitelnost je cesta k jedinečnosti
Říká o sobě, že nic nedělá napůl, a štve ho, když mu věci nevycházejí minimálně stoprocentně. Na svých obrazech rád konfrontuje skutečný život s fantaskními představami.
-
Jindřich Štreit – fotograf lidskosti. Portrét významného představitele dokumentaristické školy
Hudebně zvuková ambaláž, ve které režisér a dokumentarista Miroslav Buriánek zachycuje formou sběrného materiálu život fotografa Jindřicha Štreita.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka