Bojím se, že se lidi budou bát. Strach zkresluje myšlení i pohled na skutečnost, říká malíř Jan Merta
Putine, jdi do háje! To byla jedna z prvních vět, které malíř, jenž do kontextu českého výtvarného umění vstoupil na začátku 80. let, ve Vizitce pronesl. Reagoval tak na hrůzy války, kterou loni v únoru rozpoutalo Rusko na Ukrajině. Válka, třeba i ta v Jugoslávii, v něm v posledním roce rezonuje jako intenzivní téma.
„S válkou v Jugoslávii jsem se musel jako malíř vyrovnat. Třeba i proto, že jsme v ní ostřelovali malé děti. Aktuální dění mi znovu připomnělo, že i za věci, které se dějí daleko od nás, neseme odpovědnost“, vysvětluje na vrub obrazů, které maloval během loňského roku. Teď je vůbec poprvé vystavil v pražské Galerii Zdeněk Sklenář na výstavě 70 + 70, na níž se umělecky setkal se svým celoživotním přítelem, architektem Josefem Pleskotem.
Další polohy čerstvého sedmdesátníka představuje samostatná výstava Neboj se!, kterou s kurátorem Ivanem Bergmannem připravil pro Krajskou galerii výtvarného umění ve Zlíně. Vedle jedenácti moralit, v nichž vedle výtvarných prostředků pracoval i s textem, na ní vystavil třeba i obrazy, ve kterých se vrací do krajiny dětství. Prožil ho v Liberci, který dodnes označuje za veskrze osobní město, bránu do hlubin podvědomí. „Liberec je pro mě brána ke světlu, k bílému prostoru. Prožil jsem tam zvláštní zážitek. Stál jsem na balkoně fary, kde působil můj otec, a najednou mě zalilo bílé světlo. Byl jsem jím ze všech stran intenzivně obklopen a prožíval při tom neuvěřitelný pocit blaha“, vzpomíná na zkušenost, kterou později prožil znovu jako dospělý muž.
Rembrandt s vyškrábanýma očima
Když mu bylo třináct, přestěhoval se s rodinou do Ústí nad Labem, kde ho do moderního umění zasvěcoval malíř a pedagog Jan Daniel Smetana. Vedle díla Jana Zrzavého nebo Bohumila Kubišty ho ale uvedl i do světa starých mistrů.
S dospívajícím Mertou za nimi několikrát vyjel nejen do Vídně, ale třeba i do petrohradské Ermitáže. Tváří v tvář se tehdy poprvé setkal s dílem Rembrandta, který ho zasáhl už dřív. „Jako kluk jsem v jedné knize o umění narazil na jeden z Rembrandtových autoportrétů. Jeho pohled na mě zapůsobil tak silně, že jsem mu hřebíkem vyškrábal oči“. K Rembrandtovi se ostatně vracel a vrací i jako zralý malíř. Několikrát ho portrétoval – jak jinak – s vyškrábanýma očima.
Co si do života odnesl z pražské Hollarky, kterou na přelomu 60. a 70. let studoval? Jak prožíval invazi v roce 1968? Jak dlouho maluje své obrazy a jak pozná, že je obraz hotový? I to si můžete poslechnout v záznamu pořadu.
Související
-
Malíř Jan Pištěk: Nařídil jsem si, že budu jiný než táta. Nezaměnitelnost je cesta k jedinečnosti
Říká o sobě, že nic nedělá napůl, a štve ho, když mu věci nevycházejí minimálně stoprocentně. Na svých obrazech rád konfrontuje skutečný život s fantaskními představami.
-
Otáčky jsou mým podpisem, říká malíř Jakub Roztočil. Fascinují ho vzory, které stimulují mozek
Jakub Roztočil vyrůstal v Českém ráji na chalupě s dřevěným stropem. Se sestrou si vyprávěli, co v rozpraskaných trámech vidí. Fascinace možnostmi imaginace mu zůstala.
-
Jsem solitér, party člověka stahují do myšlenkových schémat, říká malíř Martin Salajka
„Jsem emotivní člověk a expresi mám v sobě. Při malování se cítím nejšťastnější, zapomínám na svět a jsem jako svobodné zvíře, které někam běží,“ říká Martin Salajka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
