Bojím se, že se lidi budou bát. Strach zkresluje myšlení i pohled na skutečnost, říká malíř Jan Merta

„S válkou v Jugoslávii jsem se musel jako malíř vyrovnat. Třeba i proto, že jsme v ní ostřelovali malé děti. Aktuální dění mi znovu připomnělo, že i za věci, které se dějí daleko od nás, neseme odpovědnost“, vysvětluje na vrub obrazů, které maloval během loňského roku. Teď je vůbec poprvé vystavil v pražské Galerii Zdeněk Sklenář na výstavě 70 + 70, na níž se umělecky setkal se svým celoživotním přítelem, architektem Josefem Pleskotem.

Jan Merta – Muzeum, vernisáž výstavy v Museu Kampa|foto:Tereza Kunderová, Museum Kampa

Další polohy čerstvého sedmdesátníka představuje samostatná výstava Neboj se!, kterou s kurátorem Ivanem Bergmannem připravil pro Krajskou galerii výtvarného umění ve Zlíně. Vedle jedenácti moralit, v nichž vedle výtvarných prostředků pracoval i s textem, na ní vystavil třeba i obrazy, ve kterých se vrací do krajiny dětství. Prožil ho v Liberci, který dodnes označuje za veskrze osobní město, bránu do hlubin podvědomí. „Liberec je pro mě brána ke světlu, k bílému prostoru. Prožil jsem tam zvláštní zážitek. Stál jsem na balkoně fary, kde působil můj otec, a najednou mě zalilo bílé světlo. Byl jsem jím ze všech stran intenzivně obklopen a prožíval při tom neuvěřitelný pocit blaha“, vzpomíná na zkušenost, kterou později prožil znovu jako dospělý muž.

Rembrandt s vyškrábanýma očima

Když mu bylo třináct, přestěhoval se s rodinou do Ústí nad Labem, kde ho do moderního umění zasvěcoval malíř a pedagog Jan Daniel Smetana. Vedle díla Jana Zrzavého nebo Bohumila Kubišty ho ale uvedl i do světa starých mistrů.

Jan Merta – Muzeum, vernisáž v Museu Kampa|foto:Tereza Kunderová, Museum Kampa

S dospívajícím Mertou za nimi několikrát vyjel nejen do Vídně, ale třeba i do petrohradské Ermitáže. Tváří v tvář se tehdy poprvé setkal s dílem Rembrandta, který ho zasáhl už dřív. „Jako kluk jsem v jedné knize o umění narazil na jeden z Rembrandtových autoportrétů. Jeho pohled na mě zapůsobil tak silně, že jsem mu hřebíkem vyškrábal oči“. K Rembrandtovi se ostatně vracel a vrací i jako zralý malíř. Několikrát ho portrétoval – jak jinak – s vyškrábanýma očima.

Co si do života odnesl z pražské Hollarky, kterou na přelomu 60. a 70. let studoval? Jak prožíval invazi v roce 1968? Jak dlouho maluje své obrazy a jak pozná, že je obraz hotový? I to si můžete poslechnout v záznamu pořadu.