Otáčky jsou mým podpisem, říká malíř Jakub Roztočil. Fascinuje ho pohyb, repetice a vzory, které stimulují mozek
Jakub Roztočil vyrůstal v Českém ráji na chalupě s masivním dřevěným stropem. Se sestrou si vyprávěli, co v rozpraskaných trámech vidí. Fascinace možnostmi imaginace a interpretace mu zůstala, stejně jako fascinace letokruhy a jejich opakováním. Repetice, rytmus a běh přírody jsou základní stavební kameny Roztočilovy tvorby, již je možné vidět v galerii Pro Arte a zakrátko i v humpolecké 8smičce. V rozhovoru s Markétou Kaňkovou došlo i na moment, kdy Jakub spatřil UFO.
Před sedmi lety vystavil indicko-britský sochař Anish Kapoor ve Versailles obří vodní vír o průměru několika metrů. S podobným námětem přišel ještě během studií i host vltavské Vizitky, malíř a někdejší student sochařství a monumentální tvorby na AVU Jakub Roztočil.
Jejich díla nyní na „dialogické“ výstavě ukazuje pražská galerie Pro Arte, ovšem spíš než dotaz na další potenciální podobnosti v jejich tvorbě pobídl Jakuba Roztočila k povídání dotaz na stopy spirituality.
„Jsem ateista, ačkoliv jako malý jsem chodil na náboženství. Věřím ale ve vesmír, jsem fascinovaný zázrakem života. Věřím, že stvořitel jsou vibrace, což je vlastně pohyb, otáčky a repetice. Pohyb množí cykly vytvářející vzory, které stimulují mozek. Fascinuje mě to a snažím se to subjektivně zkoumat,“ vysvětluje s tím, že k tomuto uvažování ho do velké míry přivedla hudba.
Od mládí byl prý chorobným skladatelem techna a miloval hodiny strávené s hudebním softwarem. „Po osmi letech jsem si sám pro sebe zanalyzoval, že ona obsese souvisí právě s repeticí. Snažil jsem se to používat ku prospěchu své tvorby a začal to považovat za základní kámen inspirace. Nerad se podepisuju, a tak jsem se rozhodl, že otáčky budou mým podpisem,“ usmívá se.
Kladkou proti nástrahám
Jedním ze zásadních životních momentů letos třiačtyřicetiletého Jakuba Roztočila byl úraz, po kterém zůstal tři měsíce upoutaný na lůžko. Zpátky do života se vracel s péčí rodičů okolo třicítky, tedy v době, kdy většina jeho spolužáků z pražské AVU už dávno rozjížděla kariéru.
Pro případ, že by mu tělo v budoucnu nepovolilo tvůrčí práci, zkonstruoval jakýsi kladkostroj s horizontálně připevněným otáčejícím se plátnem. Nad ním se pohybuje rameno s hadičkami, z nichž kape akrylová barva. Pohyby, interval i velikost kapek jsou programovatelné.
„Sám autor vstupuje do celého procesu svou fyzickou přítomností jako agent šumu a nepředvídatelnosti,“ píše se v textu k jeho pět let staré výstavě Zírání jepice. Tuto metodu bude Roztočil dovádět k dokonalosti i na chystané retrospektivní výstavě v humpolecké 8smičce.
Ve Vizitce mluvil také o osvěžující zkušenosti se stáží v holandském Haagu v intermediálním ateliéru zkoumajícím zvuk a obraz i o svém problematickém vztahu ke školním povinnostem. Zatímco práce se sklem na průmyslovce v Železném Brodě pro něj byla díky náročnosti materiálu velkou výzvou, ze sochařského ateliéru Jana Hendrycha jej kvůli nedostatku mentální angažovanosti málem vyloučili.
Protože chtěl na AVU zůstat, přešel studovat monumentální tvorbu k Aleši Veselému. Ten jej podle Roztočilových slov nechal dělat v podstatě všechno, co si vymyslel. „Dával nám prostor vidět věci úplně jinak. Byl už docela starý, ale taky dost mladý na to, aby v tom viděl vlastní zábavu,“ vzpomíná na osobnost svého pedagoga.
Související
-
Když maluju a vedle si kreslí moje dcera, cítím, jak svítím spokojeností, říká výtvarník Jakub König
Roky se snažil, aby jej živilo jen umění. „Je to jediná práce, která mě naplňuje a při které neselhávám,“ říká. Během první covidové vlny se mu to podařilo.
-
Když jsem měl v malování problém, šel jsem do galerie. Tam jsem se poučil, říká výtvarník Moucha
Když v osmdesátých letech nevěděl, kudy kam, vydal se na pouť do Santiaga de Compostela. „Po cestě jsem zapomněl, na co jsem se to vlastně ptal,“ říká Miloslav Moucha.
-
Hranice jsou pro mě téma dodnes. Kdykoliv je přejíždím, nemám dobrý pocit, říká výtvarník Libánský
Vlasy a vousy jako abbé Faria, postava z filmu Hrabě Monte Christo, přinesly Jaroslavu Libánskému jeho druhé jméno. Chtěl být lesníkem, nakonec však převážilo umění.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
