Vize je pořád stejná, člověk zůstává člověkem, říká skladatel Marek Kopelent

„Jsem z generace, která žila padesát let v diktatuře,“ podotýká Marek Kopelent v rozhovoru, který vznikl v jeho smíchovském bytě. S náznakem humoru si také stěžuje na „nešikovnou“ výchovu v masarykovském duchu, která mu komplikovala život. Vyhnout se bilancování a vzpomínkám nebylo možné. Zvláště když motivací k rozhovoru byly Kopelentovy devadesáté narozeniny, které oslavil na konci dubna. 

Marek Kopelent|foto:Post Bellum

Své paměti popisuje jako svědectví času prostřednictvím jednoho skladatele soudobé hudby. V současné době již komponuje málo a když se dívá na vlastní skladby z dřívější doby, často mívá pocit, že je napsal někdo jiný. S jistým odstupem se pak ohlíží i za svými velkými kompozicemi, které v České republice nebyly nikdy provedeny.

Speciální kapitolu v jeho tvorbě tvoří vokální díla – ať už oratoria nebo komornější skladby a písně. Kopelent se často obracel k lidskému hlasu, s nímž do jeho kompozic proniká ozvěna starých časů. Inspiroval ho v patetické podobě školených operních pěvců i jako zdroj zvláštních zvukových barev v hlase jazzové zpěvačky. Do vokálních skladeb počítá kompozice s mluveným slovem i textem rozloženým na slabiky.

Čtěte také

Okouzlení zvukem. Martin Smolka: hledač tónů v nejistém terénu na hranici libozvuků

Kopelent stál u českých začátků nové hudby v 60. letech, často se obracel k duchovním námětům i veršům zakazovaných autorů, sám byl za normalizace na indexu. Přesto ale jako autor i učitel ovlivnil množství mladších skladatelek i skladatelů.

Ve Futurissimu věnovaném devadesátinám Marka Kopelenta jsou zařazeny jeho kompozice Koncertantní hudba pro sólové violoncello, dvanáct violoncell a orchestr, Snehah pro soprán, jazzový alt z magnetofonového pásku a komorní soubor a Co zpíval kos zatčenému pro mezzosoprán, flétnu, akordeon a klavír na verše Jana Zahradníčka přeložené do francouzštiny.