Vít Pohanka: Santiniho pouť za dokonalostí. Kudy vedla životní dráha geniálního architekta?

Jan Blažej Santini Aichel zemřel náhle 7. prosince 1723, když mu bylo pouhých 46 let. Bývá označovaný za génia tak často, až se z toho stalo skoro klišé. Na jeho díle je vidět až neskutečný tvořivý perfekcionismus. Bez ohledu na to, jestli pracoval na přestavbě rozsáhlého klášterního areálu nebo zájezdním hostinci, každému projektu vtiskl jedinečný charakter. Je proto možná na místě mluvit o touze po dokonalosti.

„On měl ale navíc obrovský dar posouvat jednotlivá architektonická témata dál,“ říká historik umění Richard Biegel z Karlovy univerzity. „Architektura pro něj byla obrovské dobrodružství. Každá doba měla témata, která se opakují na různých druzích staveb. Máte nějaké koncepce fasád, nějaké principy, které vedou k tomu, jakým způsobem je ta stavba zdobená a obrazně řečeno doříkávaná. Kdykoli Santioni dostal nějakou úlohu, ať to byl klášter, kostel nebo palác, tak vždycky nějaké to schéma vzal, ale posunul ho někam úplně jinam a dál. Mohlo to být směrem k barokní gotice, architektuře, která vědomě odkazem na slavné období panování Karla IV demonstruje starobylost cisterciáckého řádu, ale která je současně experimentální. Santiniho to dovedlo k vytváření nečekaných výtvarných kreací a muselo ho to strašlivě bavit. Byla to pro něj překrásná hra. Trvalo to všechno hrozně krátce. Jeho tvůrčí období trvalo jen nějakých 23 let.“

Dolní hřbitov|foto:Vít Pohanka, Český rozhlas

Ale stihl toho požehnaně. První velkou zakázkou, na které si takříkajíc „udělal jméno“, byla velkorysá přestavba Zbraslavského kláštera cisterciáků, po ní následovaly další v Sedlci u Kutné Hory a hlavně u Žďáru na Vysočině, kde se tehdejší opat Václav Vejmluva rozhodl pro rozsáhlou rekonstrukci nejen samotného kláštera, ale celého panství, které cisterciáci obhospodařovali.

Jan Blažej Santini Aichel měl brzy poznat, že je člověkem se správným vzděláním a schopnostmi na správném místě, nebo spíš místech. Tím nejviditelnějším dílem, které tady po něm zůstalo, je ten ikonický kostel svatého Jana Nepomuckého na kopci, kterému se mimochodem v odkazu na Nepomuk v západních Čechách říká také Zelená hora. Právě tam dokázal Santini svou kreativitu a představivost koncentrovat do jedinečného uceleného projektu poutního kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

Ve stínu téhle bez nadsázky ikonické stavby ale zůstává hned několik dalších staveb, které Santini navrhl. Například hospodářský dvůr Lyra, který, jak naznačuje název, má půdorys tohoto prastarého nástroje. Díky dostupnému dronu se na něj dnes můžete snadno podívat i z výšky a lépe pochopíte, jaký obraz měl Santini v hlavě.

Hospodářský dvůr Lyra|foto:Vít Pohanka, Český rozhlas

Okolo Lyry vede frekventovaná cyklistická stezka, po které jezdí a chodí spousta lidí. Troufnu si ale odhadnout, že jen si jen málokdo uvědomuje, jak zajímavě koncipovaný celý ten areál je. Z výšky okolo šedesáti metrů už je krásně vidět jak je elegantně symetrický. Teď na podzim na mírně rozbláceném nádvoří skladují balíky slámy pokryté nepříliš vzhledným igelitem, parkují tam traktory. Zkrátka je to i po třech stoletích stále hospodářsky využívaný komplex budov a slouží původnímu záměru. Ale když ho vidíte s areálem kláštera a poutním kostelem na Zelené hoře a zalesněnými kopci v pozadí, těžko se bránit tomu, aby vám naskočila husí kůže z té harmonie a dokonalosti, obrazu, který se Santinimu zrodil v hlavě a který pod jeho vedením za peníze kláštera realizovali v 18. století tehdejší stavbaři.

Podobné to je, když si prohlédnete menší Santiniho projekty v nejbližším okolí: původně zájezdní hostince ve Vojnově Městci a Ostrově nad Oslavou nebo kostela s půdorysem želvy v Obyčtově.

Stanislav Růžička je předsedou spolku Putování za Santinim a upozorňuje na jednu málokdy zmiňovanou skutečnost:

„Opat Vejmluva, když už mohl, dokázal svůj klášter neskutečně zadlužit. Když umřel, tak se klášter topil v dluzích, protože ta jeho ctižádost vybudovat něco, co bude skutečnou perlou nebo korunou tohoto kraje na pomezí Čech a Moravy, byla nesmírná.“

Po třech století můžeme za tuhle investici opatu Vejmluvovi stejně jako ostatním Santiniho zákazníkům jenom děkovat. Dluhy se splatí nebo prominou a zapomene se na ně. Ale to, co nám po Santinim díky tomu zůstalo nejen na Vysočině, ale rozeseté po české a moravské krajině i městech, je naprosto originální a dokonalé.