Vím, že člověk se vrací ke stejným chybám. Pořád ale vidím světlo na konci tunelu, říká zpěvák Michal Prokop

10. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Michal Prokop

Když bylo Michalovi Prokopovi dvacet let, šedesátiletý zpěvák na pódiu pro něj byl nepředstavitelný jev. Letos mu bude 75 a po devíti letech vydal novou desku. O stárnutí s bigbítem, o výběru textů, skříni plné whisky i o sledování politiky mluvil ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem.

Michal Prokop

Mohlo by to bejt nebe – tak se jmenuje nové album hudebníka Michala Prokopa a jeho kapely Framus Five. Jaké to jeho nebe je, to ale popsat nechce. Nedělá to rád, nikdy prý neměl ambici vysvětlovat texty. „Já až na jednu výjimku texty nepsal, ani Josefa Kainara jsem se pořádně nezeptal, co znamená jeho text Města Er. Působil na mě tak nějak tajemně a tehdy jsem se ho zeptal jen na to Er. Odpověděl mi pouze, že je to reminiscence na (sumerské) město Ur,“ vzpomíná na téměř dvacet minut dlouhou skladbu a stejnojmenné album z roku 1971. „Když jsem se ho po čtyřiceti letech znovu učil pro koncertní verzi, našel jsem v něm spoustu dalších významů. Je to zkrátka věc posluchače, aby si v textu našel to svoje.“

Koncert Znovu 89 - Michal Prokop

Začalo to Věnováním

O tom, jak se sešly texty na aktuální album, mluvil ve Vizitce detailně. Pro některé šel do hlubin počítače, další mu v mailu přistály nově. Třeba jako ten od Tomáše Rorečka, s nímž se ocitl v dozorčí radě OSA. Dadaistická píseň Věnování pro něj prý dokonce byla impulsem k začátku práce na desce. „Nejsem ten typ, který si sedne a řekne, že bude psát písně. Tenhle text mě ale vybudil. Vyvolal ve mně pocit, že chce rytmický groove, a tak to celé začalo.“

Čtěte také

Michal Prokop se stal po roce 1989 poslancem Federálního shromáždění, poslancem byl i mezi lety 1996 a 1998. Politiku sleduje i nadále, ačkoliv už ne s takovou vervou. „Seděl jsem ve dvou parlamentech a vím, že všichni poslanci žijí v akváriu. Mají pocit, že celý svět vnímá jen to, co se děje ve sněmovně. Na to, že to tak není, přijdete až v momentě, kdy vypadnete ven,“ konstatuje. Situaci dnes vidí realisticky, opírá se o pevné základy. „Nikdy jsem nepropadl iluzi, že se v devadesátých letech otevře mana nebeská a že se teď budou všichni lidi objímat. Vím, že člověk se vrací ke stejným chybám, ale pořád vidím světlo na konci tunelu. Když ho mohli vidět mí rodiče, kteří strávili válku v koncentráku, tak já to dnes snad taky dokážu přežít. Přestože věci kolem sebe vidím kriticky, jsem optimista.“

Spustit audio