V. Dyk, E. F. Burian: Krysař. Baladický příběh o tajemných schopnostech, nesplněných slibech, zrazené lásce a kruté pomstě

Nesmrtelná novela vznikala původně pro literární týdeník Lumír. Ten ji otiskoval na pokračování v letech 1911–1912 pod názvem Pravdivý příběh. Název Krysař získala až při knižním vydání v roce 1915. Zásadní změnou v pojetí Viktora Dyka je to, že jeho Krysař odvádí všechny obyvatele města a důvodem není ani tak nezaplacený dluh, ale spíš zrada jeho milé a zklamání ze současného světa.

Když v lednu 1940 uvedl Emil František Burian ve svém divadle vlastní osobitou dramatizaci Dykova Krysaře, bylo to pro mnohé diváky překvapení. Ale představení přineslo jasné poselství, a to i přestože německá cenzura nařídila v textu, který měl šedesát osm stran, osmdesát tři zásahů.  

Podruhé se Krysař do Burianova repertoáru podobně jako jiné látky vrátil v roce 1957. O několik let později v roce 1964 natočil rozhlasovou kongeniální podobu původní inscenace jeden z Burianových žáku Josef Henke. Ten zachoval i Burianovu hudbu, která se stala výraznou součástí rozhlasové inscenace.

O Henkeho rozhlasové inscenaci napsala Marie Boková: „Munzarův Krysař je sebevědomý mladý muž, jehož znejistí láska víc než urážky konšelů. Agens Gabriely Vránové jemně rozlišuje vztah ke Krysaři a Kristiánoví (Petr Haničinec). Zoufalství její šílené matky zpodobila Marie Vášová jedinečně mezi pláčem a smíchem. Závan erotiky i krutosti přinášejí počestné dívky, Lora (Viola Zinková) a Kätchem (Karolina Slunéčková). Odstíněnými hlasovými prostředky představil Soběslav Sejk jednoduchého rybáře Seppa Jörgena, jediného, kdo zůstává, aby se ujal opuštěného plačícího dítěte…“

Emil František Burian se významně podílel na zrodu literárního a dramatického vysílání Českého rozhlasu. Spolupracovat s ním začal už v roce 1929, za svého působení v Brně. Jeho první rozhlasovou inscenací bylo voicebandové nastudování hry K. S. Macháčka Ženichové. 

Ve spolupráci s rozhlasem pokračoval i po svém návratu do Prahy a založení Déčka. Připomeňme voicebandové provedení Máchova Máje (1935), ukázky z Vojny (1935), interpretace Máchova Křivoklátu (Kat) z roku 1936.  K nejúspěšnějším patřila adaptace jevištní kompozice na motivy Puškinova Evžena Oněgina. Přímo z divadla byly přenášeny ukázky z inscenací Lazebník sevillský a Milenci z Kiosku (1936).

Burian si ale velmi uvědomoval rozdíl mezi jevištní a rozhlasovou inscenací a pro příště dával přednost studiovému nastudování. Rozhlasová inscenace Aristofanova Míru v režii E. F. Buriana byla jednou z prvních činoher, které byly nahrány na zvukový pás.