Viktor Dyk: Krysař

Legenda o Krysaři
Legenda o Krysaři

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Když v lednu 1940 uvedl Emil František Burian ve svém divadle osobitou dramatizaci Dykova Krysaře, bylo to pro mnoho diváků překvapení. Ale představení přineslo jasné protiokupační poselství, a to i přesto, že německá cenzura nařídila v textu, který měl šedesát osm stran, osmdesát tři zásahů. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Podruhé se Krysař do Burianova repertoáru podobně jako jiné předválečné látky vrátil v roce 1957. O několik let později, v roce 1964, natočil rozhlasovou kongeniální podobu původní inscenace jeden z Burianových žáků, Josef Henke. 

Josef Henke

O této rozhlasové inscenaci napsala Marie Boková: „Munzarův Krysař je sebevědomý mladý muž, jehož znejistí láska víc než urážky konšelů. Agnes Gabriely Vránové jemně rozlišuje vztah ke Krysaři a Kristiánoví (Petr Haničinec). Zoufalství její šílené matky zpodobila Marie Vášová jedinečně mezipláčem a smíchem. Závan erotiky i krutosti přinášejí počestné dívky, Lora (Viola Zinková) a Kätchem (Karolina Slunéčková). Odstíněnými hlasovými prostředky představil Soběslav Sejk jednoduchého rybáře Seppa Jörgena, jediného, kdo zůstává, aby se ujal opuštěného plačícího dítěte..."

9. srpna uplynulo šedesát let od úmrtí Emila Františka Buriana. Jeho život a dílo by mohly sloužit jako čítanka z dějin českých levicových intelektuálů a umělců první poloviny minulého století. Jako čítanka úspěchů i mnohdy tragických omylů.

Luděk Munzar ve studiu

Narodil se 11. června roku 1904 v rodině předního českého operního pěvce Emila Buriana. Do kulturního a společenského života vstupuje jako buřič. Když mu bylo devatenáct let, hrálo jeho operu Národní divadlo a on vstoupil do komunistické strany. Propaguje jazz, zakládá unikátní Voiceband, stojí u zrodu Osvobozeného divadla. Ve třicátých letech zakládá slavné D34, kde se mu podařilo vytvořit svébytný divadelní styl obdivovaný v celé Evropě. Z jeho odkazu čerpají divadelníci (a mnohdy i nevědomky) dodnes. Velkou část války prožil v koncentračním táboře, jen zázrakem (a vlastní odvahou a houževnatostí) unikl smrti. Po válce byl obviňován z formalismu i z horování socialistickému realismu. Uvedl Káňovu hru Parta brusiče Karhana a vlastní Pařeniště ale také hru T. Tzary a hry českého lidového baroka. Debutoval u něj Josef Topol. Burian umírá v roce 1959 v nejprestižnější nemocnici v zemi po rutinní operaci. Lékařský protokol o jeho smrti se ztratil.

02313558.jpeg

On sám o sobě v nadsázce napsal: „Narodil jsem se na začátku tohoto století. To není jen tak, že vám to říkám, protože každý se musíme nějak narodit, ale je to zvláštní, že naše generace, která se narodila na začátku tohoto století, má svůj přímo tím zrozením položený profil. Moje dílo, bohužel, Češi příliš neznají. Znají mne pouze jako režiséra. Ale jsem skladatelem asi 170 hudebních děl, z nichž jen velmi malá menšina je vydána, napsal jsem jako dramatik desítky her, zdramatizoval jsem další desítky autorů, psal jsem a píšu verše, maluji si pro sebe, nikoho tím neobtěžuji, architekturu jsem studoval, muziku jsem studoval, teorii folklóru, mám několik knížek, také nevydaných, o folklóru, o lidové písni, o městské lidové písni, to všecko skládám rok od roku do takové velké skříně a až jednou budou mít lidé zájem o to, kdo žil od roku 1904 do – nevím kdy skončím – tak si to v té skříni najdou“.

Gabriela Vránová

Emil František Burian se významně podílel i na zrodu literárního dramatického vysílání Českého rozhlasu. Spolupracovat s ním začal už v roce 1929, za svého působení v Brně.  Jeho první rozhlasovou inscenací bylo voicebandové nastudování hry K. S. Macháčka Ženichové. Ve spolupráci s rozhlasem pokračoval i po svém návratu do Prahy a založení Déčka – připomeňme voicebandové provedení Máchova Máje (1935), ukázky z Vojny (1935), interpretace Máchova Křivoklátu (Kat) z roku 1936. K nejúspěšnějším patřila adaptace jevištní kompozice na motivy Puškinova Evžena Oněgina. Přímo z divadla byly přenášeny ukázky z inscenací Lazebník sevillský a Milenci z Kiosku (1936). Burian si ale velmi uvědomoval rozdíl mezi jevištní a rozhlasovou inscenací a pro příště dával přednost studiovému nastudování. Rozhlasová inscenace Aristofanova Míru v režii E. F. Buriana byla jednou z prvních činoher, které byly nahrány na zvukový pás.

Burian nicméně velmi těžil z divadelní praxe a z toho, že jeho věci byly v porovnání s běžnou rozhlasovou praxí daleko pečlivěji nazkoušeny. To vedlo dobového kritika J. Valju k následující úvaze: „Obávám se, že se spolupráce našeho rozhlasu s E. F. Burianem bude brzo rozvázána, neboť Burian udílí všem našim režisérům, ani Bezdíčka a Jareše nevyjímaje, tak suverénní lekce, že je to až nápadné a nepříjemné.“ (Jiří Valja: E. F. Burian a rozhlas čili Učitel a žák, 1937)

Osoby a obsazení: Krysař (Luděk Munzar), Agnes (Gabriela Vránová), Sepp Jörgen (Soběslav Sejk), matka (Marie Vášová), Kristián (Petr Haničinec), Lora (Viola Zinková), Kätchen (Karolina Slunéčková), konšel Frosch (František Hanus), konšel Štrumm (Vladimír Leraus), hlas žebráka (Viktor Očásek), ženský hlas (Antonie Hegerlíková), mužský hlas (Miroslav Doležal) a hlášení (Hana Brothánková)

Dramatizace a hudba: Emil František Burian
Dramaturg: Josef Hlavnička
Režie: Josef Henke

Natočeno v roce 1964.