Vesmírné odloučení Michela Fabera

Z románu Pod kůží o mysteriózní mimozemšťance si patrně kdekdo vybaví herečku Scarlett Johansonnovou v hlavní roli filmu podle Faberovy předlohy. Hlavním tématem románu je ve skutečnosti jinakost, vztah k bytosti, která je outsiderem, lákajícím muže jako přitažlivá návnada. Neexistuje téma, které by křesťanstvo v posledních letech dělilo tak ostře jako vztah k odlišnosti, k tomu, který je Jiný.

Hlavní rétorickou figurou jsou v našich krajích sice tradiční hodnoty, jenomže je-li něco v příběhu Ježíše a jeho pokračovatelů tradiční hodnotou, pak je to radikální otevřenost vůči světu, odvaha víry, která dělá první krok. Takovou odvahu nejde najít v ubezpečování se, že ONI nejsou takoví jako MY. Naopak je v povaze skutečné víry, že ono rozdělení na oni a my ruší, kdykoliv si vzpomene třeba na podobenství o milosrdném Samařanovi.

K románu nazvaném Kvítek karmínový a bílý Michel Faber nastudoval sociální strukturu Londýna za královny Viktorie, pomocí dobových map a vůbec prvních zachycených údajích o chudobě. Právě tehdy začali výzkumníci zaznamenávat, kolik a kde žije obyvatel, s jakou výší příjmu. Faber ve svém příběhu o vzestupu prostitutky Sugar ze společenského dna odkládá stereotyp viktoriánské Anglie výhradně jako kolébky pruderie a snobismu. Připomíná, že viktoriánská Anglie dala vzniknout efektivní dobročinnosti, pomoci chudým a znevýhodněným, jak ji známe dnes.

Faberův příběh o nevěstce Sugar je vlastně dobovým soubojem sociálního determinismu se svobodou člověka volit si svůj úděl. Znovu, těžko najít téma, které by křesťanstvo mělo zaměstnávat víc. Neexistuje země, kde by se dalo refektivněji dokázat, že evangelium dokáže zamíchat kartami, které člověku rozdají sudičky při narození. Není příhodnějš stát, než ten, kde nedávné průzkumy ukázaly, že se chudoba dědí.

Téma cizí bytosti, téma vztahu k Odlišného, jsme-li jej vůbec schopni, téma znovu doslova mimozemské, vrací Faber do hry ve svém údajně navždy posledním románu Kniha zvláštních nových věcí. Tou zvláštní knihou v názvu románu, myslí Faber bibli. Hlavní postavou je misionář, který cestuje nepředstavitelnou dálku, aby kázal evangelium obyvatelům cizí planety. Faber napíše fantasy z daleké budoucnosti, přitom demonstruje něco vždy přítomného, reálného, totiž stav člověka. Zkoumá se tu totiž víra ve vztahu dvou partnerů, důvěra na takovou dálku, která v podstatě znemožňuje vědět, co si ten druhý myslí, čím žije a co cítí.

Faber nepatří ke spisovatelům, kteří nechávají promluvit jen své dílo. Ke smutným okolnostem vzniku knihy patří, že ji psal v době, kdy mu umírala žena. Mertaforu smrti jako nekonečné dálky, která nás dělí od milovaného člověka, klidně mohl užít křesťanský teolog se smyslem pro poezii. Ale použil ji nevěřící spisovatel, pro mě nejkřesťanštějští ze soudobých. Jen o tom sám neví.