Velký pátek

Tato tragédie se odehraje na pahorku za hradbami města, který se nazývá Golgota, či v latinském překladu Kalvárie. V tento den křesťané již po staletí stojí v jakémsi bolestném údivu a mají pohlédnout na Krista, na jeho kříž. Proto je to den, kdy se neslaví bohoslužba eucharistie, protože si máme plně uvědomit, že vše, co se v našem životě odehrává, v bohoslužbě, pramení v té události Velkého pátku na kříži. Je to den, ve kterém Kristus naplnil svůj příslib ze Zeleného čtvrtku. Největší lásku má ten, kdo dává život za své přátele.

Je to také den, kdy jsme svědky toho, že Kristus zůstává osamocen. Je to den, kdy Pilát klade otázku „Kdo jsi? Jsi opravdu ten král, který přijel před několika dny na oslu jako Mesiáš?“ Je to den, kdy zbožní Izraelité, stoupenci velerady, se cítí hluboce poníženi, uraženi, protože měli jinou představu o Mesiáši. Měli přesvědčení, že Mesiáš vstoupí do Jeruzaléma a vysvobodí izraelský národ z okupace Římské říše, že obnoví veškeré struktury politického a náboženského života v Izraeli. A najednou jsou svědky právě ti lidé, kteří ho vítali a provolávali mu slávu, že umírá jako zločinec na kříži. A to vede i apoštoly, že utíkají a hledají skrýš. Pod křížem zůstávají jeho nejbližší: jeho matka, zmíněný učedník Jan, několik dalších žen.

Velký pátek byl tedy vždy dnem, kdy i křesťané chtěli vyjádřit svůj soucit, svoji bolest, a to vyjadřovali určitým sebezáporem,.tedy postem.

Velkopáteční bohoslužba nejenom že nám připomene při čtení evangelií Ježíšovo odsouzení a jeho cestu s křížem na popravčí horu, ale také nám nechá vystoupit odhalený kříž, který vypovídá o zjevení Boha. Boha, kterého nejenom chápeme v duchu velikonoční mojžíšské tradice jako toho, který je, ale který právě v duchu Velikonoc potvrzuje svoji lásku k člověku. Závěr je pak noc, která je nocí opravdové modlitby.

Křížová cesta na Annabergu u Lobendavy|foto: Jiří Stejskal

Pozdější lidová tradice chtěla jít cestu kříže s Kristem, a to jsou ony křížové cesty, které nacházíme nejenom na stěnách kostelů, ale nacházíme je na nejrůznějších návrších u našich měst a vesnic, kde se lidé scházejí, aby si připomněli ony události, které doprovázely Krista na jeho cestě na Kalvárii. Je to tedy především setkání s jeho matkou, je to i ono známé setkání s ženou, která mu podává roušku, on jí za to daruje svojí podobu na této roušce, a proto této ženě říkáme Veronika, což je vlastně překlad onoho veraikon – pravý obraz.