Ve filmech vybraných na letošní Anifilm se často prohánějí kočky a hodně v nich prší

Tisíc čtyři sta animovaných filmů z celého světa se letos ucházelo o účast na třeboňském Anifilmu s pořadovým číslem osmnáct. Do šesti soutěžních sekcí jich odborná porota vybrala 127. „Každý porotce je sice jinak starý a má jiné zaměření, někoho víc zajímá příběh, někoho výtvarná složka. Pro všechny je ale důležitá hlavně originalita příběhu a to, jak se autorovi film podařilo vytrhnout z běžného způsobu animace,“ popisuje programový ředitel Pavel Horáček, čeho si porota při hodnocení jednotlivých snímků nejčastěji všímala a co také nakonec rozhodovalo o postupu.

Témata jsou ponurá

Ve filmech, které se hlásily do sekce Český obzor zaměřené na tuzemskou animaci, se podle jedné z porotkyň Marie Procházkové často objevovaly kočky. Pavel Horáček si zase všiml, že v řadě letošních snímků prší. „Během vybírání filmů do soutěže jsme se tomu hodně divili. V Evropě máme sucho a v tolika filmech prší,“ dodává. Pro přihlášené snímky je podle něj typická také ponurost a depresivnost témat. Řada mladých autorů v nich totiž řeší zásadní životní problémy. Ať už svoje nebo svých blízkých.

To je i případ filmu Spolu sami studentky animace pražské FAMU Diany Cam Van Nguyen, která se narodila v Chebu vietnamským rodičům. Speciální technikou kombinující hraný film a animaci ve filmu zachytila příběh tří kamarádů, kteří přišli o jednoho z rodičů. Diana se snímkem Spolu sami sbírá úspěchy. Film ve své kategorii zvítězil na jihlavském festivalu, byl nominovaný na studentského Českého lva a nejnověji ho čeká projekce na největším animátorském festivalu na světě ve francouzském Annecy.

Diana Cam Van Nguyen: Nesoustředit se jen na český rybníček

• Upravit
• Smazat

Diana Cam Van Nguyen je stále ještě studentkou magisterského programu na katedře animace pražské FAMU. Navzdory tomu její filmy již v tento moment brázdí ty nejprestižnější světové festivaly. Její poslední film „Spolu sami“ je animovaným dokumentárním filmem, který přináší portrét trojice mladých lidí, kteří se museli vyrovnat s tragickým úmrtím svých rodičů. Svou mezinárodní premiéru měl na konci ledna na festivalu v Rotterdamu.

Natáčet se živým hercem bylo společné zadání pro všechny studenty čtvrtého ročníku katedry animace. Na proces točení se Diana podle svých slov těšila, sama totiž měla delší dobu v hlavě nápad postavený na podobném principu. „Na katedře ale tohle zadání obecně moc dobře nedopadlo, ve škole nás totiž vedení herců před tím neučili,“ líčí. „Já ale měla dobrý štáb, který věděl, že s režírováním nemám zkušenost, a hodně mi pomáhal. Měla jsem k ruce i asistenta režie. Soustředil se na komparz a já se díky tomu mohla plně věnovat práci s hlavními postavami,“ dodává.

Film Spolu sami ale zapadá ještě do další, a to přímo hlavní tematické škatule letošního Anifilmu. Tou je žánr anidok, propojující animovaný a dokumentární film. Nejde o nikterak novou filmovou metodu, ostatně festival návštěvníkům nabídne dokonce i úplně první, sto let starý několikaminutový anidok Potopení Lusitanie. Na toto téma organizátoři festivalu mysleli několik let a vhod jim přišlo právě letos, kdy se rozhodli ukázat stoupající oblibu anidoku mezi mladými českými filmaři. Kromě práce Diany Nguyen ředitel Anifilmu upozorňuje i například na tvorbu Michaely Režové, která pod názvem Štvanice originálním způsobem zpracovala příběhy československých hokejistů v roce 1950.

Celovečerní soutěžní anidok Další den života|foto: Anifilm

S přípravou celého anidokového bloku pak Anifilmu pomáhala kurátorka Annegret Richter z festivalu DOK Leipzig, který se na žánr specializuje. Třebonští návštěvníci tak uvidí například canneský trhák Švýcar Chris nebo Valčík s Bašírem o událostech na Blízkém východě, který byl v roce 2009 nominovaný na Oscara. Seznámí se také s filmem Kresleno z paměti Paula Fierlingera – muže, který se narodil v Japonsku, dětství strávil v Americe a dospívání v Československu, aby nakonec utekl zpět do USA.

Trnka je mrtvý, ale animace žije

Dalším velkým projektem letošního Anifilmu je výstava AnimaCZE po roce 89, která si dala za cíl přiblížit produkční i technologické změny v animovaném filmu za posledních třicet let. Autoři výstavy by také rádi ukázali, že i když legendy jako Karel Zeman nebo Jiří Trnka už dávno odešly, česká animace stále žije a dobře se jí daří.

Pavel Horáček i Diana Nguyen se shodují, že na tuzemských filmových a výtvarných školách každý rok vznikají dva až tři vynikající filmy, které bodují u nás i v zahraničí. Kromě Spolu sami Diany Nguyen připomeňme Plody mraků Kateřiny Karhánkové, Swiming Pool Alexandry Hetmerové nebo Malého Cousteaua Jakuba Kouřila.

„Díky nim se o animovaném filmu opět začalo mluvit i v mainstreamových médiích,“ přitakává Pavel Horáček. „Nicméně ve srovnání s Maďarskem nebo Polskem, které měly podobné výchozí podmínky jako my, v Česku stále vzniká méně kvalitních animáků,“ dodává.

Dalším problémem je podle něj nedostatek distribučních kanálů, kterými by se tvorba animátorů dostala k publiku. Fungují tu sice speciální weby typu DAFims nebo Aniont, to ale nestačí. Řešením by podle hostů ArtCafé mohlo být opětovné uvádění krátkých předfilmů v artových kinech.

V čem je pro animátory důležitý festival ve francouzském Annecy? Bude mít na Anifilmu protekci klip k písni Glass Onion od The Beatles? Jak se liší animátorské rukopisy studentů jednotlivých škol? A potřebujeme vysokoškolský obor věnovaný počítačovým hrám? Poslechněte si celé ArtCafé, ke kterému vybírala hudbu Eliška Vidomus.