Vajíčko, Kolombra a Obluda. Tíživé příběhy italského spisovatele Dina Buzzatiho

Vajíčko, Kolombra

Dvě povídky Dina Buzzatiho, každá z jiného prostředí, každá v jiné náladě – ale obě spojuje autorův poklidný nadhled, fantastické prvky, překvapivý konec a svižný, přirozený styl, který proplouvá zvolenými tématy s lehkostí.

V první povídce sledujeme příběh mladé matky z horších poměrů, které záleží vlastně jen na štěstí jejího jediného dítěte. V cestě jí ovšem stojí celá řada nešťastných okolností s jedním společným jmenovatelem: vyšší společností, z níž se bolestně vymyká. Když ji lidská potměšilost, nespravedlnost a nenávist doženou až za hranice jejích možností, objeví v sobě nečekanou sílu – jen proto, aby bylo vše dotaženo do absurdně přirozeného konce prostou dětskou nevinností. Na předestřené půdě sociálních nerovností děj nabírá neočekávaný směr, kterým je ilustrován všeobecný, ironicky jemný motiv: mateřská láska.

Druhý, intimnější příběh nás zavede na širé vlny oceánu. Námořníkův syn se poprvé podívá na moře, ale splněný sen se brzy zvrtne v téměř achilleovský konflikt mezi vyslyšením volání dálek a bezpečím. Fascinace, ta hranice, za níž nás strach začíná přitahovat a vábit, bývá tak nenápadná. A Kolombra svůj cíl nespustí z očí. Někdy celý život před čímsi utíkáme – ale víme skutečně, co nás honí?

Obluda

Jedno červnové odpoledne se služebná Gita rozhodne odnést staré noviny na půdu. Z podkroví se ale vrátí celá vyděšená – v přístěnku tam totiž zahlédla obludu. Aspoň si to myslí. Všichni v domě ji utvrzují v tom, že se musela určitě splést. Gita si to ale nedá vymluvit a na svůj děsivý zážitek nemůže zapomenout...

Vedle poeovsky hororových prvků a kafkovské absurdity dominuje u Buzzatiho pocit metafyzické úzkosti, společný těm, kteří byli vystaveni reálnému nebezpečí – mnohé jeho prózy vznikly za druhé světové války. Povídka Obluda je v tomto ohledu typickou ukázkou Buzzatiho tvorby.