Václav Vokolek: Posvátná hora boha stád

Velíz, směr k Velesovi
Velíz, směr k Velesovi

Krajina současnosti je po mnoha desetiletích poznovu obohacena stády skotu, které se v ní volně pasou. Dnes obvyklá věc byla před časem nepředstavitelná.

Krajina ožila. Vrátila se k výjevům starých holandských krajinářů. Najednou tolik nevadí, že nad stádem krav linkují nebe dráty vysokého napětí. Z návratu skotu do krajiny by se mohl radovat slovanský bůh stád Veles, jenomže jeho uctívání v české krajině dávno ustalo.

Fara na hoře Velíz

Jméno výrazného kopce, k němuž směřujeme, je neobvyklé. Velíz. Řada badatelů, mezi nimi byl první Václav Krolmus, název hory dává do souvislosti právě s pohanským bohem Velesem. Není hora Velíz, pravděpodobné místo uctívání tohoto boha, hledaným důkazem? Mnohé by tomu nasvědčovalo. Mnohé ne.

Když Václav Krolmus na Velízu v první polovině 19. století kopal, nalezl tam mnohé. „Pohřebišť a obětišť dost a dost jsem vyslídil a prokopal mezi hroznatánskými skalami, střepů a kostí a popele dosti proházel, ale poskrovně celých nádob obdržel, krom několika hromových rozmanitých zbraní kamenných (klínů), jež před zkázou obstály…“

Václav Vokolek: Potkat se s anděly

Kaplička svatého Václava, Dvorce

Občas je dobré vydat se za přeludem. Každý, kdo jede vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, nebo opačně, zahlédne u trati na necelou vteřinu podivné zjevení.

Podivnou pověstí, s Velesem zdánlivě nesouvisející, je zajímavá příhoda, spíše legenda, z českých dějin. Prvně ji vypráví Dalimil a mnoho místa jí věnuje Hájek. Šlo o to, že mocní Vršovci vylákali knížete Jaromíra na lov, a když přijeli na „horu, kteráž Veliz slove”, knížete svlékli a svázali. Chtěli ho jen zabít? Nebo obětovat? Nebohý Jaromír se modlil ke svatému Janu Křtiteli, a když ho zlolajní Vršovci přivázali ke stromu a stříleli po něm z luků, nic se mu nestalo. Jediný šíp ho nezasáhl. Jen kníže spatřil svatého Jana, jak šípy zachycuje. Nakonec byl téměř zázrakem osvobozen.

Na znamení díků dal kníže na tom místě postavit klášter svatého Jana Křtitele, dub, u kterého byl přivázán, pak nechal vložit pod hlavní oltář a tak ho zachoval. Zrádné Vršovce popravil. U Kosmy tuto romantickou příhodu nenajdeme, ale nejstarší kronikář ke stejnému roku lakonicky konstatuje: „Roku od narození Páně 1003 u nás byli povražděni Vršovci.”

Václav Vokolek: Uštvaný génius Jakub Jan Ryba

Česká mše vánoční „Hej, mistře“ od Jakuba Jana Ryby ve Studiu 1, Cappella Mariana s uměleckým vedoucím Vojtěchem Semerádem

Vánoce v Čechách jsou spojeny s vánoční hudbou, která se z kostelů přelila do domácností, do obchodních domů, kaváren, line se z obrazovek, z rozhlasu a kdoví odkud.

V husitských válkách byl klášter i kostel vydrancován a vypálen. Až počátkem 17. století se přikročilo k obnově kostela, ale klášter již obnoven nebyl. Dodnes z něho můžeme spatřit jen několik nízkých zdí a před nedávnem odkryté románské okénko v bývalém hospodářském stavení.

Barokní doba kostel radikálně přestavěla. Na původní stav se nedbalo. Románské věže byly spojeny zazděním a středověká podoba se nadlouho zakryla. Při kostele byla postavena fara. Jedním z farářů tu byl na počátku 19. století žebrácký rodák Vojtěch Nejedlý.

Na Velíz si přivezl celou svou bohatou knihovnu, v níž byly snad všechny česky vydané knihy, a půjčoval je po celém okolí. Jednu z nich, byl to Komenského Labyrint světa a ráj srdce, půjčil malému osmiletému chlapci, který se jmenoval Josef Leopold Zvonař, budoucí hudební skladatel.

Václav Vokolek: Skalka

Křížová cesta dodnes připomíná dávné oblíbené poutní místo

Svět meditace, svět pokání, svět náboženského vytržení. Současní lidé takový svět hledají v Indii či v Tibetu, ale jeden takový najdeme kousek za Prahou.

Z kláštera zbyly jen rozvalené zdi při zemi se ztrácející v divoké vegetaci. Zbožné zpěvy benediktinů dávno dozněly a těla vítězných husitů, kteří klášter nemilosrdně vyplenili, se také změnila v prach. A přece jako by se všechny ty dávné děje otiskly do každého detailu a kdo umí číst i sotva viditelné stopy, ten na Velízu dovede objevit řadu téměř zapomenutých příběhů.

Stačí se tedy jen pozorně rozhlédnout. Pak zahlédne v poněkud jiném světle dřevěné idoly současných neopohanů, které postavili na vrcholku Velízu. Třeba se vrátily na staré místo, tam, kam patřily. Patří sem více, než se domníváme. Možná více než my, kteří si i na Velíz vlečeme závaží starostí, stresů a zbytečných obav a vše posvátné míjíme bez povšimnutí.