Václav Benda - malba

Václav Benda sice věkem patří vlastně ke generaci 70. let o níž v poslední době slýcháme řadu zcela nekvalifikovaných soudů, le studoval v letech, kdy všichni její výrazní příslušníci již svá studia ukončili. Absolvoval v době, kdy se tato generace na zčátku 80. let výrazně profilovala - a co je možná zajímavé jako poznámka na okraj - kdy v Evropě silně zazněl hlas malby v gestech německých Neue Wilde a italské Transavantgardy. Ocitl se tak na prahu samostatnosti přibližně pět let před razantním vstupem další generace umělců, s níž je u nás běžně spojován pojem postmoderna. Nicméně představa, že cosi ve světě umění končí, klíčí již v lůně 60. let a je zřetelně pociťována generací let sedmdesátých. Nedejme se mást tím, že vlastně celá generace 70.let, a platí to i pro Václava Bendu, se rozhodla pro tradiční vyjadřovací prostředky, to jest pro obraz či sochu. Nakládá s nimi již nemodernisticky a potvrzuje to ostatně i jejich tvorba současnosti.

Expresivní Bendův projev je od počátku velmi proměnný aniž by Benda proměnami ztrácel sám sebe. Podléhá svému rozrušení ze všeho ve světě viděného. Okamžikům uvidění pak malířským gestem ukládá věčnou otevřenost. Právě obrazem mění dívání v uvidění. S Rogerem Munierem jakoby říkal: "Vidět - a ne se dívat - už znamená rozeznat ve viditelném trochu neviditelného." Benda nakládá volně s vlastní malbou, stejně jako s jejími tématy. Skutečně všechno je mu dáno k dispozici, viděný svět a jeho události, stejně jako dosavadní dějiny umění a jakýkoliv artefakt. Benda je svým naturelem doslova nucen znovu a znovu a úplně zmocňovat se světa, uvádět ho do obrazu, aby mu procesem malby rozuměl, aby ho obrazem odkrýval a v obraze ho zadržel. To dělá s neztenčenou úporností i téměř dětsky čistou veselostí. Ví totiž, že nám byl svět dán ne proto, abychom ho spotřebovávali, ale abychom si skrze něj porozuměli.

Bendova tvorba se rozrůstá v souběžných, vzájemně se ovlivňujících řadách, které jako by společně tvořily panorama lidského údělu ve světě, velké lidské grotesky, mumraje činů i marných gest, stále ono barokní Theatrum Mundi. Ostatně k českému baroku má blízko, jeden jeho rozsáhlý cyklus je inspirován tvorbou Petra Brandla. Další cyklus dotýkající se místa, do něhož jsme právě my postaeni, se odvíjí jako pocta Mistru Theodorikovi. Jiný cyklus zase zkoumá naši, jak se dnes s oblibou říká, "identitu", naše češství, z úplně jiného konce - v obrazech s Dobrým vojákem Švejkem.

¨V něm již zřetelně prosakuje Bendův zájem o umění 60. let a především o pop-art v jeho americké podobě. Ten se potom objevuje jako samostatné inspirované téma nebo jako přímá citace, malbou paradoxně reinterpretovaná. V jakési puklině či škvíře mezi nenáležitostí vášnivě volného expresivního malířského gesta a jakoby nezúčastněnou technicistností provedení původního díla pop-artu 60. let, se vynořují nečekané zážitky provázené lehce groteskní animací, filmovým rozfázováním ústřední figury. Ano, jistě máme všichni rádi, jako Václav Benda, Roye Lichtensteina. Myslím, že i tady se ukazuje, jak rozmanité prameny obnovující síly v sobě tradiční malba skrývá, kolik podnětů může absorbovat, zbavena povinnosti modernosti.

V blízkosti těchto zřetelně pop-artových citací a inspirací se ocitá řada obrazů a serigrafií s názvem Slzy, která jako by se volně hlásila k Bendovým groteskním zkoumáním češství. Tyhle slzy jsou další tváří našeho národního osudu, jsou to totiž slzy piva! Opět tu vystupuje obzvláště nápadně v souvislostech dnešní situace výtvarného umění vzrušující napětí mezi všedností, banaliou motivu a hutnou, ráznou malbou volného gesta. Přitom by si dnes toto téma, tak pop-artovské, podle všech dostuépných informací žádalo přezvětšovanou barevnou fotografii nebo instalaci.

Václav Benda je ale z těch, kteří jsou si jisti, že smysl věcí, důvod, vyjasnění intence lidského počínání, se mu vynořuje z procesu malby, nikoliv z jistoty všemu předcházejícího rozmyslu nebo dokonce kalkulu. Hovoříme přece stále o hájemství výtvarného umění, tedy o tom, co našemu duchu zprostředkovává zázrak vizuality.