V rozmanitosti je síla. Nová povídková kniha Ireny Douskové svědčí o její vyzrálosti i všestrannosti

Ukázka z divadelní dramatizace trilogie Hrdý Budžes|foto:Ivo Mičkal, Divadlo Antonína Dvořáka Příbram

Svazek obsahující celkem devět krátkých próz vychází tři roky po autorčině poslední knize, novele Rakvičky. Tuto „perestrojkovou road-movie“ využila Dousková ke kritické reflexi zahnívající atmosféry, jež v Československu panovala ve druhé polovině 80. let a která jako by dodnes otravovala zdejší ovzduší. A do období normalizace, které ji podle jejích vlastních slov zásadně ovlivnilo, zasadila i děj několika povídek ze své nové knihy Konec dobrý. Ani tentokrát se ovšem nejedná o nějaké tezovité agitky, nýbrž o veskrze poutavé příběhy, kde se spíše mezi řádky výmluvně zrcadlí tehdejší neutěšené poměry.

O lidské konečnosti a české deziluzi

Povídková sbírka Ireny Douskové sice neoplývá nějakým jednotícím konceptem, o to více však dává vyniknout autorčinu vyzrálému vypravěčskému talentu a jejímu širokému rejstříku, co se týče postav, námětů i stylů. Přesto by se dal přinejmenším v několika přítomných textech vysledovat společný leitmotiv, k němuž do jisté míry odkazuje i název jedné z povídek, který nakonec propůjčil titul celé knize, tedy „konec dobrý“. Oním leitmotivem je lidská konečnost – naše odcházení a také vyrovnávání se s bolestnou ztrátou blízkého člověka.

Čtěte také

Irena Dousková se Medvědím tancem zařadila mezi „haškology“

Jinak ovšem soubor vyniká značnou různorodostí – převažují zde mužští hrdinové, ale najdeme tu i ženské protagonistky, vedle příběhů z předlistopadové doby se v něm objevují rovněž povídky, jejichž děj se odehrává v letech pozdějších, ba i v pandemické současnosti. Navzdory často zaznívajícímu tónu deziluze nepostrádají povídky Ireny Douskové humor a nezřídka oplývají závěrečnou pointou, s jejíž pomocí dokáže autorka předešlý děj odlehčit, ale i překvapivě zvrátit.

Komorní příběhy stojící na postavách

Spíše než na dramatické zápletky sází Dousková na plasticky vykreslené postavy a přesvědčivě vymalované kulisy, ať už jde o typickou českou vesnici anebo třeba o turistickou destinaci typu Českého Krumlova. Se zvláštní oblibou pak autorka – mimochodem vystudovaná právnička a bývalá novinářka – ve svých prózách zachycuje nesourodost současné české společnosti, jež se zrcadlí zejména v komplikovaných vztazích mezi obyvateli metropole a venkova, potažmo maloměsta.