V měsíčních krajinách uhelných dolů raší lázně a mutují polarity. Nechte se uchvátit jejich terénem

23. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lázně podle Jana Lébla zapuštěné do terénu dolu

Nové krajiny se otevírají i tam, kde bychom je nečekali. Vyrážíme na průzkum míst, která vznikají součinností lidí, strojů, přírodních sil i nelidských organismů.

Procházka měsíční krajinou začíná s Janem Léblem, který nás zavede do dolů Družba a Jiří. Architekt Jan Lébl letos na liberecké Fakultě umění a architektury obhájil svou diplomovou práci Lázně, ve které uvažuje alternativní budoucnost hnědouhelných povrchových dolů na Sokolovsku. Do prostoru dolů umístil čtyři lázeňské objekty: termální bazén ve tvaru koule, meditační bazén, termální sprchu a tepidárium. Jejich těla tvoří betonové skořepiny, podstatná část hmoty těchto staveb by měla být skrytá pod zemí. 

Proč bychom nejezdili obdivovat padesáti metrové haldy v dole?
Jan Lébl

Jeden ze čtyř objektů v Lázních podle návrhu Jana Lébla – termální sprcha

„Do krajiny jsem vstoupil jen čtyřmi zásahy, které jsou v měřítku krajiny jen malinkaté. Říkám jim akupunkturní,“ popisuje svůj přístup k měsíční krajině Jan Lébl. „Není potřeba tam dělat velkolepá gesta. Stačí jen malinko přidat,“ podotýká Lébl s tím, že prostor povrchového dolu je svérázným gestem sám o sobě. Lébl oceňuje jeho syrovost a nevšední charakter. „Člověka taková krajina vytrhne z běžného světa, z toho co zná, což ho může nějak duševně posunout,“ poznamenává Lébl k potenciálu, který si tato oblast nese a který jako architekt otiskl i do celého projektu Lázní. 

Zajímá mě práce s mutací polarit.
Jakub Tajovský

Syntetické krajiny podle Jakuba Tajovského byly k vidění na výstavách v Karlin Studios a lipském uměleckém centru Spinnerei

Malíř Jakub Tajovský zkoumá terén, kde se potkávají vlivy, jež jsme si zvykli označovat jako kulturní a přírodní. „S kontrasty pracuji záměrně a dlouhodobě,“ podotýká Jakub Tajovský s tím, že v kontextu malby používá pojem syntetická krajina. V takto pojaté krajině, kterou zachycuje ve svých obrazech, je totiž možné syntetizovat polarity, obvykle vnímané odděleně. Spolu s tímto uvažováním pronikly do krajinomaleb Jakuba Tajovského i uhelné doly, které pozoroval během letošní stáže v Lipsku. „Když člověk přijde do povrchového dolu, je to, jako kdyby se najednou dostal do nějakého vakua,“ popisuje Tajovský své prožitky, které následně přenášel do malířské tvorby. 

Možná je právě teď čas na nezvyklé a neznámé.
Tereza Špinková

Teoretička umění Tereza Špinková k tématu nových krajin podotýká: „I doly jsou součástí našeho světa. My jsme je vytvořili. Nakonec můžeme poukázat i na krásu a nezvyklost takto vytvořené krajiny.“ A dodává: „Možná jsme si zvykli žít s nějakou vizí zářné budoucnosti, kde nás čeká něco lepšího, ale teď se dozvídáme, že to tak není, že máme více vnímat prostor, kde žijeme tady a teď.“

Čtěte také

Tereza Špinková poznamenává, že hranice, které jsme v minulosti vystavěli mezi člověkem a přírodou už jsou v mnoha ohledech neudržitelné. „Tato dichotomie nám tu zůstala z historie, jsme na ni zvyklí. Umění nám ale může ukázat, jak z toho vybočit. Umění může zkoumat zázemí, jednotlivosti nebo znázorňovat to, co nevidíme.“ Na co se tedy soustředit během pouti novou neznámou krajinou? Tereza Špinková předestírá jednu z možností: „Zastavit se. Rozhlédnout se a ukázat si možné směry a budoucnosti, které jsme si dříve nepředstavovali.“ 

Hosté ArtCafé: Jakub Tajovský, Jan Lébl a Tereza Špinková
Pořad připravila: Tereza Lišková
Hudbu vybral: Josef Sedloň
autor: Tereza Lišková
Spustit audio

Související