Ukrajina jak ji neznají ani domácí

Příběh zmiňovaný novinářem Olehem Kyštopou, uvedený v knize Ukrajina 1:1 jako pouhé post-scriptum, poznámka na okraj k životu v post-sovětském prostoru. Nedá mi, abych nesrovnával, přestože je ukrajinská realita s tou českou v mnoha ohledech nesouměřitelná.

Také jsme měli námořní flotilu, i když, na rozdíl od Ukrajiny, nemáme moře. Zkraje 90. let však Československou námořní plavbu zprivatizoval Viktor Kožený a flotilu postupně pod cenou rozprodal. Z toho, že se dodnes nemluví o ekonomické ztrátě, kterou to znamenalo pro nás všechny, soudím, že si tuto ztrátu mohu připsat jako osobní. Málo platné, vyrůstá-li člověk s vědomím, že lodě nazvané Jan Hus, Blaník nebo Lidice brázdí moře a oceány, řádění finančního kejklíře způsobí zranění jeho imaginaci. Kryštopův portrét rodné Ukrajiny je přece jen záznamem o ztrátách a životech daleko tvrdších.

Ukrajina ukrojená, připravená Ruskem o Krym, tak vnímám tu zemi v posledních letech. Ukrajina paní Haliny, bývalé ekonomky státního podniku, která se u nás živí úklidem domácností. Ukrajina stavebních dělníků, z nichž jménem neznám jediného, ale jejich řeč slyším snad na každém staveništi. Ukrajina střídající jednu mizernou vládu za druhou, Ukrajina poražených, kterým bychom měli naslouchat, protože žádný nevítězí věčně.

Oleh Kryštopa, snad díky svému žurnalistickému talentu, umí vypointovat příběhy téměř do absurdity. Popisuje rozmanité vrstvy ukrajinské identity. Poslechněte si jeho zážitek z dětství.

„Každé léto jsme jezdili za prababičkou do města Čyhyryn. Čyhyryn bylo možné obejít kolem dokola za pět minut. Jeho hlavní pamětihodností je Bohdanova hora. Na jejím vršku kdysi Bohdan Chmelnický na koni hrozil palcátem směrem k Moskvě. Dědeček říkal, žeza tuhle chybu se sochař vydal na pár let na Sibiř.“ Pak budoucího spisovatele obstoupí jeho vrstevníci.
„A ty jsi fakt z Ivano-Frankivsku?“
„No jo,“ odpověděl jsem pyšně.
„A je to pravda,“ s ještě větší bázní pokračoval buclatý chlapeček, „že tam ve Frankivsku nad vchodem do samoobsluhy visí žluto-modrá vlajka?“
Nic jsem o tom tenkrát nevěděl, ale hrdě jsem přikyvoval.
„A je to pravda,“ pokračoval, „že u té vlajky stojí kulomet a střílí po komunistech?“
„Je to pravda,“ říkal jsem a zvedal nos ještě výš.

A tak se na nás všechny, dokonce i na babičku a dědečka, kteří byli přesvědčení komunisté, nalepilo Banderovo jméno. „Banderové už odjeli?“ ptávali se prababičky sousedé. V těchto „banderech“ ale nebylo nic zlého nebo urážlivého, spíš naopak určitá bázeň s odstínem úcty. Jejich pomalé, protáhlé „zdrástě“ nijak nešlo dohromady s faktem, že historicky to byl kozácký kraj.“

Díky čtyřicátníkovi Kryštopovi se plavím s ukrajinskou flotilou po zaniklých přístavech jeho dětství, dozvídám se o Bohdanu Chmelnickém, kozácích i banderovcích, o té paní, jejíhož manžela, ukrajinského námořníka, uštval drsný kapitalismus kdesi v Argentině k smrti a připravil ho o srdce. Podnikám argonautskou plavbu po zemi, jejíž trápení je často nad moji představivost. Poslouchám ty příběhy poražených, protože žádný nevítězí věčně.