Tudy jdou Srbové, tudy Chorvati. V bývalé Jugoslávii jsou válečné křivdy stále živé, říká Viktor Portel. Natočil o tom dokument Vyšetřovatel

Svůj profesní život spojil dokumentarista Viktor Portel s neziskovkou Post Bellum, která zaznamenává příběhy 20. století. Osudy lidí přeživších druhou světovou válku či útlaky normalizace ovšem v kontrastu s tím, co Portel zažil při natáčení dokumentu Vyšetřovatel o příběhu kriminalisty Vladimíra Dzuro a jeho účasti na šetření zločinů války v Jugoslávii, dostaly náhle kontury čehosi odžitého, již odvyprávěného a do současnosti příliš nezasahujícího. „Situace v bývalé Jugoslávii je i po třiceti letech nesmírně neutěšená, do osudu tamních obyvatel se neustále promítá. Například v jednom bosenském hotelu jsme si dali kafe a číšník nám sám od sebe začal vyprávět, co se u nich doma stalo. Není to tak, že by v každé rodině zemřel jeden strejda, zemřelo daleko víc příbuzných a válka ovlivnila všechno, co se kolem děje,“ vzpomíná.  

Aby to nebyl jen heroický příběh

K natáčení prý Vladimír Dzuro svolil hned, ostatně i jemu šlo o to, aby osobní a na české poměry výjimečná zkušenost s prací pro Mezinárodní trestní tribunál nezůstala jen založená kdesi v papírových složkách. „Jako režisér jsem ale hledal cestu, kudy vyprávět. Aby to nebyl jen heroický příběh. Chtěl jsem do něj dostat neutěšenost současného Balkánu.“ Není to totiž jen Bosna, kde lidé často a dobrovolně mluví o traumatech zpřetrhaných rodinných a sousedských vztahů. „Když jsme točili na severu Chorvatska, které bylo válkou zasažené nejvíce a kde stále žije početná srbská menšina, zjistil jsem, že i dnes  tam jsou segregované školy. Srbové chodí srbským vchodem, Chorvati chorvatským. I v Chorvatsku, zdánlivě klidné zemi, je ta křivda strašně hluboká a na národní úrovni se dnes už nic nedělá proto, aby se to změnilo.“

K zájmu o historii přivedla Viktora Portela knížka o bratrech Mašínových, kterou ve dvanácti letech dostal od svého otce. V kontroverzní kauze měl brzy jasno. „Zuřivě jsem zastával názor, že to, co udělali, bylo správné,“ vzpomíná. Po návratu Milana Paumera do České republiky za ním začal dojíždět a točit s ním rozhovory. Síla vyprávěného příběhu jej uhranula a zájem o historii si pak udržoval po dobu studií dokumentární tvorby na FAMU S organizací Post Bellum upozorňuje audiovizuální formou na tisícovky příběhů 20. století, jak ale říká, není potřeba znát všechny; důležitější je uvědomit si jejich kultivační sílu a odvahu protagonistů a při vlastním rozhodování si na ně vzpomenout. Viktor Portel v hlavě nosí zhruba šest takových příběhů, mezi ně patří i otřesný zážitek Rudyho Bělohoubka z května 1945. V necelých třinácti letech byl tehdy svědkem vraždy svých rodičů ruskými rabovacími gardami.