Tomáš T. Kůs: Před každou slam poetry jsem nervózní, jako když jsem šel na vysoké škole ke zkoušce
Dřív Tomáš T. Kůs neustále četl. Teď, po narození synů, literaturu na prvním místě žebříčku zájmů nahradil sport, kterým kompenzuje pracovní a rodinné nasazení. Poezii ale píše stále, a soustavně se věnuje také organizování večerů slam poetry. Ve Vizitce, již z Plzně moderoval Jan Anderle, mluvil i o tom, že často jezdí s rodinou čerpat energii do hor. Na cestu se vydal hned po rozhovoru.
Slam poetry – populárnímu žánru, jehož podstatou jsou vypointované, vtipné a často rýmované texty pronášené z pódia směrem k publiku – se dnes u nás věnuje celá řada autorů. Tak trochu v pozadí za tím vším stojí promotér neboli organizátor slam poetry večerů Tomáš T. Kůs.
Raději jsem zůstal u psaní básní
Když se na začátku nultých let dostal tento původně americký žánr do Čech, plzeňský rodák a básník Kůs si ho před publikem také vyzkoušel. Záhy ale zjistil, že lepší pro něj bude zůstat u poezie psané na papír.
Ve slam poetry musíte být schopný dělat zkratky, kterých já schopný nejsem. Výsledek zní pro mé autorské ego moc jednoduše.
Během svého života zorganizoval více než pět set slam-večerů, což však podle jeho slov nic nemění na tom, že před každým takovým setkáním trne hrůzou, aby všechno klaplo. Podobné pocity ostatně mívá i během autorských čtení, jichž se svými básněmi absolvuje patnáct do roka.
„Je to stejná nervozita, jako když jsem šel na vysoké škole dělat zkoušku,“ líčí. „Sám sice na pódiu při slamování nestojím, za ty, kteří tam stojí, ale zodpovědný jsem. Jsem taky nervózní, jestli přijde dost lidí anebo jestli bude fungovat technika. Uleví se mi většinou až těsně pře koncem.“
Bez zápisníku ani ránu
Letos jedenačtyřicetiletý Kůs vydal celkem pět básnický sbírek a je také dvojnásobným laureátem Ceny Bohumila Polana pro básníky a prozaiky, jejichž dílo je obsahově nebo osobnostně spojené s Plzní či plzeňským regionem. Od mala rád četl, první básnické črty přidal na gymnáziu.
Napsané pak dával přečíst dědečkovi, básníkovi Josefu Hrubému. „Pěkně jsme si pak v těch textech podtrhávali. Díky němu jsem se dostal do stavu, že nechávám někoho druhého, aby mi do toho, co píšu, mluvil. To je podle mě strašně důležité,“ konstatuje s tím, že nyní jsou jeho hlavními editory a oponenty redaktoři konkrétních knížek.
Láska k textu a práci se slovem se vine celým jeho životem: dříve psal divadelní kritiky, poezie si všímá i v textech kapel, jež vybral do vltavského vysílání, a trochu ji vidí i v psaní grantů, kterému se věnuje na profesionální úrovni. Do tramvaje nevstoupí bez zápisníku nebo alespoň mobilu, kam si v případě, že po ruce náhodou nemá papír, ťuká nápady.
Čtěte také
Poezii vnímá svým způsobem jako terapii, zároveň je ale schopný ji na čas zcela odložit a dát přednost něčemu jinému. „Úplně s tím nespěchám, jednu knížku dělám pět let. Syžet vznikne i během jednoho měsíce z dlouho se hromadícího materiálu. Pak tvar dlouho cizeluju. Někde třeba jen uberu předložku nebo rým. Dokonalý tvar je pro mě důležitý.“
Jak a kam se podle Tomáše T. Kůse tuzemská scéna slam poetry vyvinula a jak vnímá účast slamerů na demonstraci v Praze na Letné? Na jakých autorech vyrůstal, jaké knihy ho v poslední době zaujaly a co pro něj znamená zařazení do sborníku Nejlepší české básně, vydávaném nakladatelstvím Host? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka