Tomáš Loužný: Vyvolený. Cibulková, Lábus nebo Dianiška ve hře o překonávání životních křivd

Hra Tomáše Loužného Vyvolený originálním způsobem nahlíží téma dospívání, hledání vlastní hodnoty i životní strategie. Patnáctiletý Adam, který se na sportovní základní škole stane terčem šikany, dostane možnost konfrontovat se s některými svými trýzniteli v budoucnosti. Nečekaná změna perspektivy dá Adamovi sílu čelit pocitu životní křivdy a dosáhnout vnitřního osvobození. Porota soutěže na textu Tomáše Loužného ocenila schopnost oslovit zároveň dospívající i dospělé posluchače a také použití rozhlasově zajímavých vyprávěcích postupů.

Čtěte také

Jak překonat životní křivdy i válečný strach? Nejlepší rozhlasové hry napsali Tomáš Loužný a Marie Nováková

Tomáš Loužný (1991) je režisér, autor a překladatel. Studoval humanitní studia na UK, teorii a kritiku a také režii na DAMU. V minulosti zvítězil v soutěži o krátkou divadelní hru vyhlašovanou Knihovnou Václava Havla v New Yorku. Jako režisér i autor spolupracoval s Divadlem Letí, se souborem Tygr v tísni, Činoherním studiem v Ústí nad Labem, plzeňským Divadlem Josefa Kajetána Tyla nebo Divadlem X10 v Praze.

Co všechno je ve Vyvoleném inspirované vašimi vlastními zážitky?

Myslím, že každý autorský text je nutně inspirovaný nějakým vlastním zážitkem, může to být jen náhodou vyslechnutý rozhovor na ulici, ze kterého vznikne situace a z ní nakonec třeba celá hra. Každá taková věc je pak spíše obrazem skutečnosti, volnou fabulací, než přepisem či dokumentem. Konkrétně lze říci, že jsem měl dost šílenou třídní učitelku a někteří spolužáci se Lukášovi a jeho partě podobali, ale přesto bych radši konstatoval ono oblíbené: podobnost je čistě náhodná. 

Jak se do psaní Vyvoleného promítl váš odstup od časů, kdy jste chodil na sportovní školu?

Zásadně, Vyvolený se právě ten odstup snaží tematizovat. Postavami dvou moderátorů, úvahou nad tím, že ne každý, kdo je šampión na základní škole, musí být nutně šampión i ve zbytku života a podobně. 

Ve hře nepodáváte návod na to, jak se zachovat, když se někdo stane obětí šikany. Z jakého úhlu jste chtěl vlastně o tomhle tématu psát?

To je to nejtěžší. Obecně myslím, že dramatický text, ať už divadelní či rozhlasový, by žádné návody tak jako tak dávat neměl. Pokud je dobrý, zamyslí se divák/posluchač nad tím, jak by jednal v podobné situaci on sám, pokud dobrý není, hned to pustí z hlavy. A pak, co se šikany týče, ani nevím, jestli nějaký zaručený návod existuje.

Čtěte také

Kameraman Martin Štrba: Jako kluk jsem jen koukal z okna. Super, řekla učitelka na střední a udělala z toho mou přednost

Já jsem se ale snažil nahlédnout podobné záležitosti s vědomím někoho, kdo s odstupem tuší, že jsou na světě i veselejší zážitky, že pokud mladý člověk dokáže vnitřně zvítězit, může se pro něj i špatný zážitek stát odrazovým můstkem k tomu, aby skutečně objevil, co ho bude činit šťastným, a aby za tím potom šel. V žádném případě nechci ale ani tady v rozhovoru, ani ve hře, podobné zážitky relativizovat, šikana může mladého člověka zničit a naopak mu zabránit v tom, aby byl kdy skutečně šťastný. 

S psaním rozhlasových her jste před obesláním soutěže neměl žádné zkušenosti. Čím jste se řídil, když jste přemýšlel nad formou a způsobem vyprávění?

Inspirací pro mě bylo zadání, které říkalo něco v tom smyslu, že by měl být text výzvou pro rozhlasový formát. Tak vznikla tematizace rozhlasu jako takového, který zastupují dva moderátoři vycházející z mých posluchačských zkušeností. Takže moderátoři, které hrají Tereza Dočkalová a Tomáš Dianiška, byli na začátku, vytvořili pravidla hry a pak se najednou objevil Adam v kuchyni a příběh začal žít svým vlastním životem. 

Tomáš Loužný|foto:Jan Anderle

Měl jste nějaké ohlasy od svých spolužáků, když byly zveřejněny výsledky soutěže? A čekáte nějaké po odvysílání hry?

Jak jsem říkal, zkušenost byla pouze inspirací, ale pravděpodobně jsou lidé, moji spolužáci z té doby, kteří mohou jisté detaily zpětně identifikovat a chápat osobněji. Jeden spolužák, se kterým jsem se dlouho nebavil, mě skutečně kontaktoval. Byl to zvláštní pocit, ale nakonec veskrze příjemný. Udělal si čas a přečetl si mou hru a navíc začal přemýšlet nad svým úhlem pohledu, který se od toho mého značně lišil. Ale i o tom Vyvolený je, co se jednomu zdá zásadní a formující, může jiný brát jako obyčejnou hru bez jakýchkoli důsledků. Po odvysílání žádné reakce od bývalých spolužáků neočekávám, ale kdo ví… 

Jaké jste si odnesl zkušenosti z rozhlasové režie vlastní hry?

Důležitá pro mě byla zkušenost spolupráce s dramaturgií Českého rozhlasu. Poté, co jsem byl osloven, jestli bych si nechtěl hru sám zrežírovat, začali jsme společně pracovat na úpravách textu před jeho realizací. Jako autor, který se již účastnil a umístil v několika soutěžích, si myslím, že to je v českém prostředí velice podceňovaný proces. Většinou člověk vyhraje, dostane cenu a tím to skončí – text zmizí v propadlišti soutěžních dějin.

Čtěte také

Téma pro školní ombudsmanku? Vztahy mezi učiteli a studenty i zpětná vazba, která bere sebevědomí, říká Klára Laurenčíková

Celkově to byla skvělá zkušenost, ať už díky možnosti spolupracovat s rozhlasově renomovanými herci jako je Jiří Lábus, Vilma Cibulková a Matěj Převrátil, nebo s herci, které znám z divadelního prostředí, jako jsou Andrea Elsnerová, Viktor Kuzník, Petr Uhlík nebo Vojtěch Vondráček. Moc příjemná byla také spolupráce se zvukařkou Jitkou Špálovou. A pak samozřejmě s hudebníkem a sound designérem Ivem Sedláčkem, který se mnou dělal několik představení v divadle.

Pokud bude nějaké příště, musím se odnaučit sledovat na obrazovkách, jak herci u natáčení fyzicky hrají, a ještě o něco víc poslouchat. Není to divadlo. 

Ptala se Renata Venclová.