Točit o sobě je přirozený vývoj kreativního konání. Je ale potřeba najít míru vkusu, říká dokumentaristka Marika Pecháčková

Marika Pecháčková si pamatuje na den přesně, kdy film Velké nic začal vznikat. Psal se 24. březen 2020, venku panoval tvrdý lockdown a jejímu muži Vítu Klusákovi bylo právě čtyřicet. „Vzal si kameru a zvukaře a řekl, že se to ticho a prázdno pokusí natočit,“ vzpomíná Pecháčková.

Z dokumentárního snímku Velké nic|foto:Aerofilms

Na Hradčanském náměstí se tehdy z ničeho nic vylouply dva náklaďáky, které přivezly sochu svatého Víta. Tu pak dělníci nainstalovali na morový sloup. Až později se Marika s Vítem dozvěděli, že sloup stál na náměstí proto, aby se lidé mohli během morové epidemie chodit modlit na čerstvý vzduch. „Bylo to pro nás znamení, že mám v natáčení pokračovat. Vít mi pak doma ukazoval fotku, jak mezi dlažkami, na které nikdo nešlapal, vyrůstají kytky. To byl pro mě důležitý obraz celého covidu. Pod starým vyrůstalo něco nového, ale bylo k tomu potřeba to nic, po kterém jsme nakonec film pojmenovali.“

Přes etické přešlapy k jádru problému

Název „Velké nic“ byl do velké míry inspirovaný rozhovorem s teologem Markem Orko Váchou, z nějž Marika Pecháčková – podobně jako z textů Miroslava Petříčka anebo z čínské Knihy mlčení – ve Vizitce citovala. Právě její cit pro estetiku věcí a také zájem o psychologii a duchovní stránku člověka dokument zjemnil a vnesl do něj otázky, které pak svérázně rozpracovala postava režiséra Karla Vachka.

Čtěte také

Věra. Dokument o nevěře a hledání sebedůvěry

Před studiem dokumentárního filmu na FAMU se Marika Pecháčková věnovala studiu žurnalistiky a také fotografie, práci s fotoaparátem ale po čase vyměnila za práci s kamerou. Dokumentární tvorbu dnes vnímá i v kontextu péče o tři děti jako extrémně náročnou a nevýnosnou činnost, i proto plánuje svou profesní pozornost obrátit k rodinné terapii, jíž se hodlá věnovat naplno. Ještě před tím by ale ráda dokončila časosběrný dokument Utíká o své sestřenici – maratonkyni Marcele Joglové. Právě do něj by ráda coby spolupracovníka přizvala svého muže Víta.

Příprava filmu Utíká vzbudila v autorce, která v minulosti opakovaně přinášela na trh svou kůži (radiodokument Věra, filmy Vnitroblok či Love Sorry), otázku po nezamýšleném zrcadlení sebe sama. „Marcela mi to dokonce v jeden moment vlepila do tváře. Říkala mi, že kameru sice držím proti ní, ale všechny otázky, které jí pokládám, jsou o mně,“ konstatuje.

Z dokumentu Smilovice|foto:archiv Mariky Pecháčkové

O sobě v tomto případě točit nechtěla, tenkou hranici mezi cizím a vlastním ale vnímá. „Je fér přiznat si, že jde o přirozený vývoj kreativního konání. Je ale potřeba hledat míru vkusu a taky vhodný jazyk,“ míní. V rozhovoru došlo i na etiku dokumentaristiky, kterou autorka řešila zejména během natáčení filmu Smilovice o vsi neochotné přijmout několik desítek uprchlíků. Etické přešlapy jsou ovšem, jak ve Vizitce řekla, někdy jedinou cestou, jak se dostat do hloubky daného tématu.