Točit o sobě je přirozený vývoj kreativního konání. Je ale potřeba najít míru vkusu, říká dokumentaristka Marika Pecháčková
„Vždycky mě hodně zajímala psychologie, duchovní stránka člověka, i ve svých filmech to tak mám,“ řekla dokumentaristka Marika Pecháčková v knižním rozhovoru Ženy o ženách. O tématech, kterým filmové médium dává kontury jen těžko, mluvila i ve Vizitce s Ondřejem Cihlářem. Odrazovým můstkem k diskusi byl poetický černobílý dokument Velké nic, který natočila se svým partnerem Vítem Klusákem. Byla to jejich první spolupráce, druhá se chystá.
Marika Pecháčková si pamatuje na den přesně, kdy film Velké nic začal vznikat. Psal se 24. březen 2020, venku panoval tvrdý lockdown a jejímu muži Vítu Klusákovi bylo právě čtyřicet. „Vzal si kameru a zvukaře a řekl, že se to ticho a prázdno pokusí natočit,“ vzpomíná Pecháčková.
Na Hradčanském náměstí se tehdy z ničeho nic vylouply dva náklaďáky, které přivezly sochu svatého Víta. Tu pak dělníci nainstalovali na morový sloup. Až později se Marika s Vítem dozvěděli, že sloup stál na náměstí proto, aby se lidé mohli během morové epidemie chodit modlit na čerstvý vzduch. „Bylo to pro nás znamení, že mám v natáčení pokračovat. Vít mi pak doma ukazoval fotku, jak mezi dlažkami, na které nikdo nešlapal, vyrůstají kytky. To byl pro mě důležitý obraz celého covidu. Pod starým vyrůstalo něco nového, ale bylo k tomu potřeba to nic, po kterém jsme nakonec film pojmenovali.“
Přes etické přešlapy k jádru problému
Název „Velké nic“ byl do velké míry inspirovaný rozhovorem s teologem Markem Orko Váchou, z nějž Marika Pecháčková – podobně jako z textů Miroslava Petříčka anebo z čínské Knihy mlčení – ve Vizitce citovala. Právě její cit pro estetiku věcí a také zájem o psychologii a duchovní stránku člověka dokument zjemnil a vnesl do něj otázky, které pak svérázně rozpracovala postava režiséra Karla Vachka.
Čtěte také
Před studiem dokumentárního filmu na FAMU se Marika Pecháčková věnovala studiu žurnalistiky a také fotografie, práci s fotoaparátem ale po čase vyměnila za práci s kamerou. Dokumentární tvorbu dnes vnímá i v kontextu péče o tři děti jako extrémně náročnou a nevýnosnou činnost, i proto plánuje svou profesní pozornost obrátit k rodinné terapii, jíž se hodlá věnovat naplno. Ještě před tím by ale ráda dokončila časosběrný dokument Utíká o své sestřenici – maratonkyni Marcele Joglové. Právě do něj by ráda coby spolupracovníka přizvala svého muže Víta.
Příprava filmu Utíká vzbudila v autorce, která v minulosti opakovaně přinášela na trh svou kůži (radiodokument Věra, filmy Vnitroblok či Love Sorry), otázku po nezamýšleném zrcadlení sebe sama. „Marcela mi to dokonce v jeden moment vlepila do tváře. Říkala mi, že kameru sice držím proti ní, ale všechny otázky, které jí pokládám, jsou o mně,“ konstatuje.
O sobě v tomto případě točit nechtěla, tenkou hranici mezi cizím a vlastním ale vnímá. „Je fér přiznat si, že jde o přirozený vývoj kreativního konání. Je ale potřeba hledat míru vkusu a taky vhodný jazyk,“ míní. V rozhovoru došlo i na etiku dokumentaristiky, kterou autorka řešila zejména během natáčení filmu Smilovice o vsi neochotné přijmout několik desítek uprchlíků. Etické přešlapy jsou ovšem, jak ve Vizitce řekla, někdy jedinou cestou, jak se dostat do hloubky daného tématu.
Související
-
Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě, říká kněz a dokumentarista Jan Hanák
Je knězem, dokumentaristou i pedagogem. Jeho prací je naslouchat, ale taky dávat rady, co si se slyšeným počít – to když přednáší dokument na Masarykově univerzitě.
-
Fascinuje mě nepoměr mezi pověstí a realitou, říká o natáčení mezi Romy dokumentarista Kratochvíl
Proč je důležité, aby z České televize nezmizel společensko-kritický dokument? Protože dokáže rychleji vyvolat debatu o důležitých tématech, jako je například chudoba.
-
Máte staré rodinné video? Mou ctižádostí je zpřítomnit filmové archivy, říká dokumentarista Jan Šikl
Má rád hudbu Michala Kocába, ale také minimalisty jako je Philip Glass. Jan Šikl zasvětil profesní život práci s domácími filmovými archivy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.