Ticho po výstřelu
Závěr pražské části Febiofestu poctil svou účastí slavný německý režisér Volker Schlöndorff. Převzal tu cenu Kristián a osobně uvedl svůj nejnovější film Ticho po výstřelu . Schlöndorffův návrat do nedávné německé historie má ošemetné politické téma. Téměř celý se odehrává v bývalé NDR a jeho hlavní postavou je teroristka, která z někdejšího Západního Německa musela uprchnout.
Rita Vogtová a její kumpáni se v úvodu vyprávění představují jako gangsterská bojůvka, která má na svědomí smrt člověka. Rita pak během svého přechodného azylu v Paříži zastřelí policistu, který ji náhodně kontroluje. Pak se celá skupinka uchýlí pod křídla nechvalně proslulé Stasi. Hrdinka odmítne účast na dalších ozbrojených akcích a pod falešnou identitou začne žít v NDR. Absolvuje všelijaké osobní zápletky, ale až do pádu Berlínské zdi, pod dohledem fízlů, existuje v relativním bezpečí. Teprve pak její všemocní ochránci ztratí svůj vliv...
Schlöndorffův film je užitečný v tom, že odhaluje vazby mezi teroristy na Západě a estébáky na Východě. Krajně sporný je však způsob, jakým to dělá. Důstojník Stasi je stylizován jako vlídný patron, který se o hledané zločince stará bezmála jako o své děti. Rita se vyléčí ze svého radikalismu a promění se v roztomilou mladou ženu, která chce normálně žít.
Připouštím, že Schlöndorffovo drama je možná rafinovanější, než se zdá. Autor chtěl možná poukázat na nebezpečí terorismu i komunismu právě tím, že jejich stoupence vylíčil jako lidi sympatické a svým způsobem poctivé. Spíš mám ale pocit, že tvůrce koketuje s falešným dilematem příznačným pro západní levicové intelektuály. V této optice je největším zlem konzumní společnost a naději znamená ideologie sociální spravedlnosti. Ta se pak stává omluvitelnou i ve svých extrémních podobách. Příkladů obludných důsledků podobných utopických představ však existuje bezpočet: od třídního boje a komunistických koncentráků, až po útoky islámských fanatiků.
Film Ticho po výstřelu vidím jako politicky i eticky problematický, čímž nechci zpochybňovat celou Schlöndorffovu tvorbu. Autorova retrospektiva, která rovněž proběhla v rámci letošního Febiofestu, připomněla i jeho stěžejní díla. Mám na mysli film Homo faber natočený podle knihy Maxe Frische, a především ságu Plechový bubínek inspirovanou geniálním románem Güntera Grasse. Hlavní postavou druhé ze zmíněných adaptací je zakrslík, který dobrovolně přestane růst. Vypadá to jako paradox, ale právě toto podobenství reflektuje absurditu novodobých dějin nesrovnatelně autentičtěji, než drama o napravené teroristce.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
